Živých pamětníků je hrstka, mezi nimi Alena Šourková, tehdy patnáctiletá, a Josef Kouba, tehdy třináctiletý. Dnes jsou oba spokojenými a velmi čilými obyvateli pečovatelského domu v Držkově.

Držkov je stará česká obec nad divokou řekou Kamenicí s osídlením doloženým od 10. století. V minulosti patřil Držkov k panství Navarov, kde se vystřídali mezi jinými Valdštejni, Hazenburkové, Vartenberkové a Smiřičtí. Na silnici pod českým Držkovem směrem k Tanvaldu jsou Plavy, které po mnichovském záboru z podzimu 1938 patřily do německých Sudet.

Když se optáte na původ jména Držkov v hospodě U Polmanů, která na billboardu na chodníku inzeruje svou výtečnou dršťkovou polévku, můžete se dozvědět, že jméno pochází ze zvolání: „Jen si pojďte Skopčáci, dáme vám přes držku!“ Podle jiného, méně švejkovského vysvětlení, v obci za starých časů působili tři kováři, kteří zde drželi kov.

Na místním hřbitově u kostela sv. Bartoloměje odpočívá kromě Miloše Matouška několik jeho jmenovců. Matoušků bylo a je v Držkově hodně, nejsou nutně příbuzní. Někteří z nich se psali Matouschek. Na držkovském hřbitově odpočívají také dělníci „padlí olovem a bodákem v boji svém za skývu chleba při stávce svárovské 31. března 1870“, jak praví text, zachovaný z původního památníku.

A nyní k samotné revoluci, o které je ve dnech 3. až 9. května mnoho záznamů v držkovské kronice. V obci se 3. května ustavil revoluční národní výbor podléhající okresnímu národnímu výboru v Železném Brodě. Mezi osmi jmenovanými členy držkovského výboru je uveden kupříkladu Bedřich Matoušek.

Záznam 3.května uvádí: „Kolem 13. hodiny přišli do Držkova občané z Radčic, strhovali a ničili německé nápisy. V 16 hodin přijelo auto ze Srnčí či Semil a informovalo národní výbor o započetí odbojové akce. Za zpěvu hymny byla na škole vyvěšena státní vlajka a tím okamžikem započal vlastní odboj. Hned provedlo se odzbrojení členů Todt organisation.“

Ukořistěnými puškami, ručními granáty a pistolemi byli vyzbrojeni muži, kteří „odzbrojili pohraniční německou stráž v síle 4 mužů v Potůčkách, a stanice obsazena byla ustanovenou hlídkou: Václavem Šourkem, Jaroslavem Hortenským a telefonistou Mil. Matouškem“.

Hlídka v Potůčkách měla přes silnici spuštěnou závoru. Když k ní pozdě večer 3. května přijeli na dvou motorkách SS-mani, kteří projeli Držkovem od Loužnice se zhasnutými světly, rozsvítili reflektory a začali na hlídku střílet. Miloš Matoušek se rychle rozběhl vzhůru do kopce, ale Václav Šourek byl zabit a Jaroslav Hortenský poraněn do hlavy a do ruky.

SS-mani odstranili závoru a ujeli k Plavům. Václav Šourek, Sokol, byl pohřben 6. května. Rakev doprovázela mladičká vdova se dvěma dětmi. Kronikář také zaznamenal, že místní vojáci tvořili čestnou stráž. Synovec Václava Šourka má ze strýcovy pozůstalosti protektorátní Erlaubnisschein zum Fischfang, Povolenku k rybolovu, s adresou Držkov 121; povolání je uvedeno jako obchodní příručí.

Boje proti nepříteli jsou v kronice vylíčeny podrobně den ode dne, hodinu od hodiny. Většinou se Němci hromadně vzdávali, ale SS-mani kladli tuhý odpor. V Tanvaldu na naše vojáky dokonce stříleli někteří místní Němci zákeřně z oken. Naši vojáci zmiňovaní v kronice byli, jak vyplývá z kontextu, ozbrojení aktivní účastníci místního odboje a partyzáni z Vlastiboře ve společných operacích. Mezi klíčovými informacemi je záznam, že první vojáci Rudé armády do Držkova dorazili až před půlnocí 9. května.

Když se začali do Držkova a okolí vracet z fronty místní Němci z fronty, mnozí z nich už převlečení do civilních oděvů, jejich totožnost byla kontrolována. Miloš Matoušek to vylíčil slovy: „Když jsme zjistili z tetování, že dotyční jsou SS-mani, k soudci jsme je nevodili,“ řekl. „Eskortovali jsme je do Vlastiboře, kde byli partyzáni a Rudoarmějci, ti je tam postavili pod skálu a zastřelili“.

Partyzánská jednotka ve Vlastiboři je v držkovské kronice zmíněna mnohokrát. Byla v revolučních dnech velmi aktivní a v jejích řadách byli i Francouzi. Vedl ji sovětský kapitán Konstantin, na kterého si pamatuje Josef Kouba. Konstantin po válce údajně skončil v jednom ze Stalinových gulagů.

Alena Šourková (není příbuzná Václava Šourka), vyprávěla o „lágru“ ve dvou boudách na konci Držkova, kde byly za Protektorátu ubytovány totálně nasazené ženy a dívky. Jedna z jejich dozorčích, Němka, na ně byla zlá, nenáviděla je. Ženy a dívky ji zmlátily a odvedly do Vlastiboře, kde prý byla zastřelena.

Miloš Matoušek, za Protektorátu rovněž totálně nasazený, byl dobrý člověk, také Sokol a zdatný sportovec. Běhal na delší trati. Znal Emila Zátopka, s nímž se účastnil závodů doma i v zahraničí. Vyprávěl jak za první republiky místní Němci se svými českými sousedy udržovali normální kontakty, v hospodách i v běžném životě. To však rázem skončilo když se svou propagandou ve třicátých letech vystoupil Konrád Henlein. Najednou se místní Němci začali od Čechů separovat.

Po válce obec Držkov postavila bratru Václavu Šourkovi na místě někdejší hranice s celnicí pomníček. Je na něm nápis: Zde padl za svobodu Br. Václav Šourek, 9. X. 1911 – 3. V. 1945. Podle jeho synovce se zřízením památníku Šourkova rodina nejprve nesouhlasila, ale obec prosadila svou. Dřevěná bouda původní hraniční stanice a celnice byla později přemístěna na fotbalový stadion, kde nějakou dobu sloužila jako šatna.

Milan Kocourek