Byl jsem začátečník, tak zvaný kandrdas, proto jsem dostal právě tu mluvenou roli. Spolu s kolegou Z. jsme tvořili pár jakýchsi komentátorů děje, a to hned ve dvou jednáních.

Zdeněk Z. byl drsňák, já trouba. Podle mne byl vůdce loupežníků „frau“ Diavolo - ženská. Publikum se bavilo. Představitel Diavola, první tenor divadla Antonín přezdívaný Beltondo s tím nechtěl nic mít, dělal umění. Představení mělo obrovský úspěch.

Když jsme se v šatně odlíčili, svlékali kostýmy a odcházeli domů, čekal na nás ve vrátnici nóbl pán, ze kterého se vyklubal šéf velkého lahůdkářství. A jestli bychom nešli zahrát ty naše dvě scény k němu do bytu. Babička nemůže chodit, tak by se pobavila. „Proč ne“, řekli jsme. Zaslechl to Beltondo, který vycházel s námi, a nafrněl se. Beltondo se frněl dost často. „Já jsem snad vosk?!“ „Samozřejmě, Mistře, bude nám potěšením, když něco zazpíváte“. Ale netušil, že se tenor stejně urazil a nese to v sobě.

S jásotem nás přivítali tři rodinní příslušníci obchodníka spolu s babičkou v křesle. Ve velkém bytě nám dokonce uvolnili kout pro naše vystoupení. Vletěli jsme se Zdeňkem na náš první dialog, občas jsme ho trochu zpestřili. Beltondo chodil nespokojeně kolem, až našel mísu obložených chlebíčků na stole. Sežral polovinu. To jsme akorát skončili, rodina tleskala a bavila se.

Beltondo zatím stanul u uzavřeného pianina. „Výborně, Mistře, tak nám něco zazpívejte.“ Beltondo kecnul k pianinu a ozvalo se mta mta. „Arie z Rigoleta“, šeptala babička. Jenže Beltondo zapěl svým krásným tenorem: „Andulka plakala, že málo kakala. Andulko neplač, jen trochu přitlač.“

Domácí publikum řvalo smíchy. Zato Zdeněk sykl na pěvce: „Tondo, co blbneš! Tos nemohl vybrat něco jiného?“ Zpěvák se zasmál: „To mi říkáš ty, kterej tu zpívá Dalibora?“ Otočil se k publiku a dodal: „Špatně.“ Pleskla facka. Zpěvák se zřítil k zemi, usedl na podlahu a chytil se za tvář. „Rošťáku, uličníku, tys mi rozbil držku!“

Publikum myslelo, že to tak má být. Dostali jsme každý obálečku. Mně svěřil pan šéf zabalenou láhev. Komentoval, že je to minerálka. Když jsme vyšli ven, vrčel zpěvák: „To se moc nepraštil přes kapsu. Minerálku!“ „Je to plochá láhev“, řekl jsem. „Ukaž“, pobídl mě zpěvák. A vykřikl: „Becherovka!“

Tak mě pro celý život poučil, že Becherovka je nejlepší ze všech pramenů v Čechách.

Ladislav Muška

Ladislav Muška se narodil roku 1928 v Semilech, tři metry od pstruhové říčky Olešky. Žije a působí roky v Ústí nad Labem, byl do loňska dlouholetý předseda Severočeského klubu spisovatelů, je nadšený rybář. Napsal více než tří desítek knih, řady detektivních povídek, pohádek, aforismů. Byl pěvcem ústecké opery, zpíval roky na pohřbech v krematoriu na ústeckém Střekově.