Vcházím do malého domku u silnice a okamžitě mi padnou do oka neobvyklé dekorace všude po domě. Fotky a suvenýry z cest jsou úplně všude a mě je jasné, že majitelé hodně cestovali. Teplé kraje navštěvovali velmi často a doma trávili minimum času. Co se s nimi ale stalo? Proč jejich dům takto dopadl. Dopisy a pohlednice odkrývají příběh rodiny, která tu žila.

Stefan a Ingrid byli milující rodiče a žili v malém domku u cesty. Když byli ještě mladí, rozrostla se jejich rodina o Sofii. Jejich dcera byla jejich všechno. Často jí brávali na výlety a to v ní zanechalo silnou stopu. Chtěla poznat různé kraje a kultury a tak po škole opustila domov a začala cestovat po světě. Posílala rodičům domů pohledy ze zemí, které navštívila a psala jim, jak moc jí chybí. Na jedné ze svých cest se Sofie seznámila s Walterem a od té doby byli nerozlučná dvojka. Zatímco byla pryč, rodiče postavili na pozemku druhý dům, aby jejich dcera měla soukromí, ale oni jí mohli být nablízku.

Bývalé sídlo Skloexportu.
VIDEO: Stále čeká na nového majitele. Nahlédněte s námi do útrob Skloexportu

O Sofii bychom dnes řekli, že byla hippie, ale spíše byla svobodná duše, která milovala lidi. Jednoho dne musel Walter odjet a Sofie zůstala doma. Netrvalo dlouho a Sofii přišel dopis, kde stálo, že Walter musí vyřídit pozůstalost po babičce a chce, aby za ním přijela. Psal se rok 1994.

Ona neváhala, rozloučila se s rodinou a sedla na vlak. Druhý den obletěla Německo zpráva, že vlak, ve kterém seděla Sofie, vykolejil a vyžádal si velké množství obětí. Stefan i Ingrid doufali, že ona v tom vlaku nebyla, ale opak byl pravdou. Ta zpráva pro ně byla zdrcující. Dlouhé roky nebyli schopni do dceřina domu vstoupit, ale ani žít v jeho sousedství. Sbalili si tedy pár věcí a odstěhovali se neznámo kam. Podle parte, zemřel Walter ještě toho roku. Jestli to byla náhoda, nebo chtěl být se Sofií se už nedozvíme.

Německý zámek Neuschwanstein a cestovatel Ervín Dostálek.
Pohádkový zámek Neuschwanstein nechal postavit "šílený" král Ludvík II.

Odkládám dokument zpět do prachu a opouštím dům. Po tom, co jsem tu zjistila, mám z domu smutný a stísněný pocit. Tolik žalu je na člověka příliš a nedivím se, že se odstěhovali. Bolest ze ztráty jediného dítěte jen tak neodezní a k čemu jsou všechny ty věci, když smysl vašeho života je pryč. Urbex umí být pěkně depresivní.

Více příběhů z opuštěných míst a budov najdete na facebookovém profilu Lost in Time – Urbex.