Ohřát se, najíst a osprchovat. Kvůli tomu teď v zimním období přicházejí bezdomovci do Nízkoprahového centra Květina v Teplicích. Za pár symbolických „kaček“ tu dostanou kávu s pečivem a polévku, něco čistého a teplého na sebe a mohou provést základní hygienu. Takto se to opakuje každý den podle potřeby a dostupných dispozic denního centra.

Skupinka lidí na chodníku u dveří jednoho z domů v Denisově ulici se nedá přehlédnout. Muži i ženy čekají ve frontě na to, až se centrum ráno opět otevře. Když pak sociální pracovnice pustí desítku lidí z houfu dovnitř a proběhnou potřebné administrativní úkony, seskupí se bezdomovci uspořádaně na židlích okolo velkého stolu uprostřed společenské místnosti.

Povídají si o všem možném. O politice, o dění na ulici, ale třeba také o Dakaru. Na televizní obrazovce pověšené na stěně totiž zrovna dávají ukázky ze závodu aut a motorek v poušti. Muži to bedlivě sledují. O lidech za volanty v autech rozrážejících pískové duny toho vědí více než já.

Na noc mají deky

Debatu znenadání rozčeří pracovnice nízkoprahového centra. „Kdo všechno si dá rozpustnou kávu?“ pronese do pléna vlídným hlasem. Nestačí ale ani dokončit větu a u stolu se zvedne les hlásících se rukou. „A co ty, Jirko, nechceš?“ zeptá se směrem ke dveřím, kde sedí muž malého vzrůstu. „Ne, děkuji, já pouze vodu. Mám vlastní kávu,“ odpoví a začne lovit ve svém batohu balíček s namletou kávou.

Bezdomovci sedí okolo stolu uspořádaně skoro jako měsíčkové v pohádce o Marušce. Jejich desítku doplňuji já a sociální pracovnice. Místo pomyslného pohádkového „ohniště“ zabírá uprostřed našeho kolečka mísa s nakrájeným pečivem. Kouř z ohně simulují výpary z horkých nápojů v hrnku na stole.

„Jak zvládáte letošní zimu?“ ptám se skupiny bezdomovců. „Ale jo, dá se to. Jsme na to už za ty roky zvyklí. Přes léto je to samozřejmě lepší, ale když si zatopíme, tak je teplo i teď. Na noc máme deky, takže dobrý,“ odpovídají.

V Hiltonu, jak teď bezdomovci mezi sebou označují dlouholetou ruinu v Mlýnské ulici, přebývá s ostatními lidmi Karel Jouza. „To je tam, jak jezdí občas hasiči kvůli požáru?“ ptám se. „Jo, někdy se nám to tam rozhoří, to je pravda. Ale topit si musíme, jinak bychom zmrzli. Pálíme vše, co najdeme,“ přitakává Karel. Je mu 63 let.

Na ulici odešel už před 30 lety, když se jeho rodina zadlužila. „Máma neplatila nájem, vyhodili nás. Tak gadžo vzal pytel a šel,“ vytahuje ze své minulosti. V ruině v Mlýnské ulici žije už delší dubu. Jak přesně, to nepočítá.

„Někdy to je ale hodně smradlavý kouř, co tam při tom spalování všeho možného vytváříte,“ namítám. „No jo, pane, nedá se nic dělat. Tak si pojďte zkusit tam přežít,“ zve mě zástupce komunity bezdomovců do svého království. „Nedáte ani týden. Chcípnete zimou. A to nemusí ani mrznout. Kdo na to není zvyklý, tak to nedá,“ přitvrzuje muž v rozhovoru. „Nejsem holt tak vytrénovaný jako vy,“ zlehčuji a končím debatu. I proto, že personál právě přinesl ke stolu teplou polévku.

Spaní ve stanu

V Teplicích je několik míst, kde se bezdomovci zdržují. Třeba Zuzana s přítelem bydlí společně ve stanu kousek od Jateční ulice. „Dostali jsme ho od nějakého pána. Přišel tam za námi, zda ho nechceme. Přidal i dva spacáky. Nic za to nechtěl,“ líčí žena. „A máte v noci teploučko?“ ptám se. „No, když jsou velké mrazy, tak se musíme hodně zahřívat,“ směje se žena středního věku. Usrkává při tom kávu z hrnku. „Jsou dny, kdy ze stanu ani nevylezeme,“ zmiňuje. „To ležíte celý den jako horolezci na ledové hoře a čekáte, až se venku přežene bouřka?“ vyhrknu. „A co máme dělat? Když je zima, tak se nikomu ze spacáku nechce. Ležíme a povídáme si,“ odpovídá mi Zuzana.

Lidé žijící na ulici vyhledávají pro svá přechodná obydlí bez čísla popisných především opuštěná místa ve městě. Bývalou vodárenskou šachtu na Letné se svými kamarády obývá 45letý Jiří Gabčo. Zvonek u jejich příbytku chybí. Zaklepat není na co. Místo vstupních dveří totiž visí napnutá modrá igelitová plachta. Na kouřem z ohniště umouněných stěnách šachty vynikají plakáty lehce oděných žen. Na hřebíku ve zdi visí bunda. Postele ustlané. Na zemi se tu a tam válejí igelitové tašky s různými věcmi.

„Snažíme se tu udržovat pořádek,“ namítá Jirka. I on patří už celý rok ke klientům organizace Květina. Do nízkoprahového centra dochází pravidelně. „Dokonce mi tam pomohli najít práci. Až skončí covid a otevřou se obchody, budu dělat v jednom z nákupních center jako hlídač,“ říká natěšeně muž, který se před lety na ulici dostal kvůli dluhům. „Chci pracovat a vrátit se zpět do normálního života. Mít své bydlení, chodit normálně nakupovat,“ vykresluje své plány.

Nízkoprahové centrum v Denisově ulici v teplické části Řetenice provozuje nezisková organizace Květina rok. Za tu dobu se tu vystřídaly desítky klientů. „Máme své stálé klienty. Přicházejí i noví. Jsem ráda, že se služba ujala. Když jsme před rokem začínali, neměli jsme vůbec představu, do jakých rozměrů se to rozroste. Po roce mohu říci, že jsem ráda, že jsme sociální služby v tomto centru rozjeli,“ hodnotí uplynulý rok ředitelka Květiny Barbora Bočková.

Kvůli současné epidemické situaci a také kvůli nárůstu počtu bezdomovců, kteří tam chodí, centrum teď muselo zkrátit dobu pobytu pro jednoho klienta z původních dvou na jednu hodinu. Lidé z ulice se tam mohou za tu dobu najíst, osprchovat nebo si vzít dostupné čisté oblečení.

Sociální pracovnice jim pomůžou třeba i s vyřízením dokladů nebo hledáním práce a bydlení. Za rok fungování centra využily služeb přibližně dvě stovky bezdomovců.

Květina neprovozuje ale pouze denní centrum. Zajišťuje i terénní službu. „Klienti nám při své návštěvě také říkají, že je na určitém místě třeba člověk, který je na tom tak, že k nám nedojde. Nebo je už tak daleko za městem, že by to bylo pro něj moc náročné. Na taková místa pak jedeme – vozíme tam primárně potravinovou pomoc a zjišťujeme, s čím ještě můžeme pomoci,“ zmínila loni v listopadu ohledně náplně práce a služeb vedoucí centra Barbora Vernerová.