„Kromě toho máme pokuty za prohřešky, ty jsou pochopitelné. A pak ty příjemnější, například za narození potomka, za novou přítelkyni, narozeniny, svátek, a tak dále,“ jmenuje Hořák všechny příležitosti, při kterých to v oddílové kase zacinká.

Prvním mistrovským zápasem začala Dominikovi už čtvrtá sezóna v barvách Chrastavy. Průběžné výsledky i loňské čtvrté místo z nich dělá jedny z favoritů soutěže. „My jsme i loni měli na postup šanci. V posledním kole jsme hráli o poslední postupové místo. Ale už před zápasem jsme byli rozhodnutí, že bychom to stejně nevzali,“ říká a dodává: „Chceme se umístit co nejlíp i letos, ale zatím nikdo nahlas neřekl, že bychom chtěli postoupit.“

Relativní klid a komfort za cenu nižší soutěže je něco, co Dominikovi není úplně vlastní. „Přesně s tím já trochu bojuju. Chtěl bych hrát a být co nejlepší. Ale je to týmový sport a já se podřizuju většině. A respektuju, že zkušenější hráči to vidí s nějakým odstupem a poznají, že by nemělo cenu se za každou cenu hnát do vyšší soutěže. Že by to mohlo týmu ublížit, někdo by mohl získat nechuť hrát. Takhle panuje v kabině harmonie, všichni se těší na tréninky a je to určitě z velké části tím, že se nám daří,“ přemýšlí Hořák.

Petržilka s pohárem za vítězství v krajském přeboru.
Petržilka odevzdává kapitánskou pásku: „Minulou sezónu bych za nic nevyměnil.“

Pohoda a dobrá nálada v kabině jsou k nezaplacení. Kolektiv v Chrastavě má pár tahounů. „Například gólman Adam Zoul. Ten když je v kabině, tak je o zábavu postaráno. Patří sice mezi mladší hráče, ale vyprávěním baví i ty strarší. A takových je víc,“ vyzdvihuje Hořák. Vztahy mezi mladšími a staršími hráči jsou bezproblémové, i když jistá hierarchie v týmu samozřejmě funguje. „Beru to tak, že to k fotbalu patří. Že mladší musí chystat pití a podobně, to mi nevadí. Ale nemám rád, když služebně starší hráči mají tendence radit mladším, i když vím, že to myslí dobře. Mám rád čistou hlavu a nechci, aby mě někdo komandoval,“ vysvětluje útočník.

Jeho fotbalová kariéra byla od dětství narýsovaná. Tatínek hrál fotbal odjakživa a dostal se tak až k trénování. Nejdřív učil staršího bráchu, který teď hraje s Dominikem v Chrastavě. Potom přešel k mladším klukům a ujal se tréninku druhého syna. „Rozhodně to nebylo idylické. Když byl táta trenér, tak bylo hodně výtek směřovaných mým směrem,“ vzpomíná Hořák. Dnes už je otec i s matkou věrná podpora za plotem. „Máme chatu na Vísce nad Chrastavou, takže jsou na každém domácím zápasu. A je to o něco příjemnější, když je tam mám,“ těší se Hořák.

Kromě fotbalu je Hořák i aktivním hráčem futsalu. S libereckým B týmem Zlej sen postoupili z divize do druhé ligy, jejich A tým hraje soutěž nejvyšší. „Ale já osobně bych to už nebyl schopný to časově skloubit fotbalem, tak hraju v béčku,“ říká multifunkční fotbalista a skoro magistr. Od titulu na Pedagogické fakultě ho dělí poslední krůček v podobě státnic z tělocviku. Ty ze zeměpisu už má v kapse.

Na úvod mistrovské soutěže uhrály Doksy v Jablonném remízu 2:2
FOTO, VIDEO: Zahájení mistrovské soutěže v Jablonném se obešlo bez vítěze

Přestože studium teprve dokončuje, učitelskou praxi už nabírá plnými hrstmi. Na plný úvazek učí na Základní škole pro tělesně postižené v Liberci. „Už neplatí, že tam máme jen tělesně postižené, ale jsou tam i žáci s lehkým mentálním postižením nebo s poruchami učení. Dokonce jsme teď na konci roku měli čtyři studenty, kteří šli na maturitní obory,“ říká pyšně Hořák. K práci ve speciální škole se dostal během covidu. Distanční výuka mu dávala tolik prostoru, že si přes kamaráda domluvil při škole práci asistenta u dětí s vyšším stupněm mentálního postižení. Za půl roku na to nastoupil jako učitel na předmětovou výuku. Přitom vzpomíná, že ještě před nějakou dobou měl jasno.

„Během studia jsme tu na škole byli na praxi. Pamatuju si, jak se nás pan ředitel Šťastný ptal, kdo si dokáže představit, že by v takovéhle škole pracoval. Tehdy jsem řekl, že já stoprocentně ne. No a za rok jsme si podávali ruku, když mě přijímal,“ směje se Hořák. „Takže jsem tam původně nechtěl dělat vůbec, potom přechodně, pak jsem si říkal, že dostuduju a odejdu a nedávno jsem oznámil řediteli, že mi je tam dobře a že se tam vidím i do budoucna,“ dodává.

Ještě pár týdnů si užívá zasloužené učitelské prázdniny. Během fotbalové pauzy stihl tábor na Malé Skále. „To mě ohromně baví. Není ani fotbal, ani škola, takže můžu vypnout mobil, klidně ho hodit za plot a dva týdny žít v úplně jiném režimu,“ zasní se táborník. „Od té doby jsem na chalupě, užívám si volna, sem tam pomáhám našim. Ale už se těším, až začne školní rok a s tím i nějaký režim,“ uzavírá Hořák.