Osobnost Deníku
Přečíst článek >

První gól jako gólman vstřelil ve Struhách nedaleko Mladé Boleslavi. Bylo mu dvanáct let. Tenkrát kopnul do balónu z větší vzdálenosti a ten skončil pod břevnem soupeřovy brány. Na Mladoboleslavsku  také s fotbalem a svojí brankářskou kariérou začínal.   

„Jako brankář jsem dal gól ve dvanácti letech. A když jsem chtěl dát další, to už v dospělosti, tak mě trenér vyhnal a od té doby jsem nenašel odvahu se k tomu přihlásit. Byl to trenér Kotrba a ten na to byl alergický. Trénoval v Jablonci, to si fanoušci pamatují. Podle něj byl brankář člověk, který má chytat a ne být další na hřišti, který bude střílet góly. Byl  stará škola. Já jsem se tenkrát sám přihlásil, že jdu kopat penaltu a kluci by mi to i nechali. Ale najednou se z lavičky ozval takový rachot, že jsem se otočil a mazal jsem zpátky do brány. A už nikdy jsem se o to nesnažil,“ taková byla odpověď zkušeného gólmana, tehdy hráče Viktorie Žižkov a dnes šéftrenéra brankářů mládeže ve Fotbalové akademii Jablonec Oldřicha Pařízka na otázku, jestli někdy dal i gól.

Tenkrát hrál Jablonec jen přátelské utkání v Mladé Boleslavi. I tak bylo ale kouče Kotrbu slyšet široko daleko. „To bylo v roce 1995 a já jsem chtěl dát svůj životní gól. To by byla událost. Ale trenér mi to neumožnil. A já jsem k tomu už pak nikdy nenašel odvahu. Takový gól prostě v člověku zůstane,“ zavzpomínal bývalý gólman.

A proč se vlastně postavil do brány? „Učaroval mi ten můj úkol, úkol gólmana. Já, míč a chytit. Pro mne bylo a je v životě nejdůležitější všechno chytit. Učaroval mi ten pocit držení míče,  ne kopání a ne dávat góly, ale mít v hlavě to, že gól nedostanu. To byl a je pro mne ten nejkrásnější pocit,“ vyznal se k lásce k brankářskému postu Pařízek.

A brankářských zkušeností má na rozdávání. A také je rozdává a předává současných mladým gólmanům. Jsou v něčem jiní než býval on? „Role brankáře je dnes úplně jiná, ztížila se. Já jsem kdysi osmdesát procent chytal a dvacet procent hrál nohama. Dnes je to naopak. To je diametrální rozdíl mezi dnešním brankářem a gólmany dřívější doby. Dříve například dávali obránci malou domů do ruky, nohy jsme nepotřebovali. Dnešní gólmani ji nemůžou chytit do ruky, musí hrát nohama,“ porovnal Pařízek činnost brankářů.

Ti také občas hru zdržují podle potřeby svého týmu. A co na to fanoušci, když to trvá dýl než by mělo?  

„Podle současných pravidel může brankář držet míč jen šest vteřin a pak musí rozehrát. Nebo si ho musí položit na zem a hrát si s ním nohama, ale nesmí ho už znova vzít do ruky. Ale rozhodčí to příliš neřeší. Za nás bylo zdržování častější. Jednou mi dokonce naměřili v televizi sedm minut, kdy se kvůli mně nehrálo. A to už dneska gólman nemůže. Ale je to jediné, čím může gólman pomoct, je to jeho taktický záměr,“ vysvětlil Oldřich Pařízek.

Jsou gólmani, které je na hřišti slyšet a taky ti, o kterých se neví. Oldřich Pařízek patří bepochyby do první skupiny. „Vždycky jsem říkal, že organizace hry je moje role. A všimli si toho i v zahraničí, kde jsem chytal. Nemohl jsem hrát druhé housle, chtěl jsem organizovat od brány. Kotrba o mně říkával: „Pařízek, když neřve, tak je mrtvej.“

Dnes se stará o mládežnické gólmani na jablonecké Střelnici. „Výchova mladých kluků, je teď mým posláním,“ říká legendární brankář.

Oldřich Pařízek odehrál v nejvyšší soutěži 135 utkání. V lize nastoupil poprvé v sezóně 1993/94 a v ligové kariéře oblékl dresy 2 klubů - Žižkova a Příbrami.

Nejlepší a nejzajímavější střípky ze své kariéry zachytil v autobiografické knize Chytej.