Při putování za bývalými fotbalisty a pamětníky na okrese jsme se zastavili na Nové Vsi u Rostislava Dvořáka. Výborný kameník – kamenosochař jako by měl vlastnosti materiálu, se kterým pracuje, i v sobě. Bývalý tvrdý, důrazný a rychlý bek, s menší postavou ale výborným výskokem, na který mnohý čahoun v soupeřově dresu jen zírat. A jak to bylo s jeho fotbalovým životem? „Fotbal jsem hrál od malička. Tenkrát byly pomalu v každém baráku dvě, tři děti, a tak nás na ulici bylo na fotbal dost. Od šesti let jsem pak už chodil na hřiště. Tady na Nové Vsi byl učitel, později ředitel pan Hušek a ten nás k tomu vedl. Nejen k fotbalu.“
Samí dobří sportovci
Na Nové Vsi byla i řada výborných lyžařů, například Helena Šikolová- Balatková, držitelka olympijské medaile. Registrace dětí na fotbal tenkrát byla od osmi let. A Rosťa šel hned na výběr na jabloneckou Střelnici. Tehdejší LIAZ Jablonec měl širokou mládežnickou základnu, kterou doplňoval pravidelnými výběry talentů z celého okresu v zimním období. A tahle práce s mládeží nesla své ovoce. „Na Střeláku“ si mě vybrali. Hrál jsem tam přes dorost až do odchodu na vojnu.“
A jablonecký dorost byl v té době v republice absolutní špička. No a na vojnu jsem šel na výběr do Dukel ještě s Luďkem Štarchovým .Šli jsme tam sami. Jiní kluci měli s sebou nějaké funkcionáře, kteří je tlačili. A s Luďkem jsme také byli po řadě let první, kteří se po vojně vrátili zpět do jabloneckého LIAZU.“ Pro ty, kteří nejsou pamětníky, připomínáme, že tehdejší systém ve sportu byl následující.
Kam? Rozhodl výkon!
Hráči z vyšších soutěží šli do takzvaného výběru, kde podle jejich výkonnosti byli rozdělení do vojenských klubů – Dukel. Nejvýše postavená byla Dukla Praha, tehdy špičkový klub hrající i evropské soutěže. „Mě si vybrali do Dukly Olomouc, ta hrála třetí ligu. Tam s se mnou hrál i Jarda Petříček, pozdější hráč Jablonce. Jenže potom mi Luděk Štarch neustále psal, ať jdu za ním. Tak jsem si dal žádost a přeložili mne za ním do Jičína. Ale ten hrál o soutěž níž.
Zajímavé nabídky
Tam Rosťa pomáhal i s trénováním. A dostával zajímavé nabídky. „Ale vrátil jsem se do Jablonce, kde tenkrát trénoval Ladislav Novák. Ten mě již sledoval i v té Dukle. V LIAZU jsem šel do áčka, odehrál jsem přípravná utkání, ale do ligy jsem pak nenaskočil,“ dodal Rosťa.
A jak to bývá, zasáhla náhoda. Po roce, který strávil na lavičce, přišla nabídka z Boleslavi. „Z Boleslavi tenkrát přijeli kvůli Šubrtovi, já jsem na něj čekal a najednou přišel pan Cinibulk, tehdy trenér mládeže v Jablonci. A povídá: „Mají o tebe zájem, jestli chceš … . A tak jsem se z ničeho nic ocitl v Mladé Boleslavi. A tam jsem taky za tři roky, po zranění, skončil s vrcholovým fotbalem,“ zakončil své vzpomínky bývalý ligový hráč.
Jaké podmínky za jeho fotbalové éry fotbalisté měli? Jak to bylo třeba s platy hráčů? „Tenkrát jsme nemohli být profesionálové, všichni jsme byli někde zaměstnaní. Já u nějakých památkářů. Platy byly tak dva až tři tisíce a k tomu bylo kalorné a něco za vyhrané zápasy, zhruba taky dva tisíce. Na tehdejší dobu to bylo dost dobrý. Ale taky byla vyšší spotřeba …“
Na Vsi pak postoupili
Po ukončení kariéry v Mladé Boleslavi přišel návrat do Nové Vsi. „Přišel jsem na Novou Ves, zraněná noha ale pořád zlobila, ale hrát s tím šlo. Postoupili jsme do do I. B třídy. Na hřišti vyrostly nové kabiny, často jsme místo na trénink šli na brigádu. To bylo okolo roku 1978/79. A tehdy na Ves přišel Miroslav Horčička, který mne kdysi trénoval v jabloneckém dorostu.
A přišel s tím, že trénuje v Semilech a jestli bych jim nešel pomoct, že jsou poslední. Tak jsem šel hrát do Semil. Tehdy tam přišel i gólman Vošta, který chytal i za jablonecký LIAZ. A my na jaře neprohráli ani jeden zápas a skončili jsme pátí. Tam nás málem nosili na rukou …“. Dvořák hrál v Semilech rok, ale už cítil, že s kolenem to v té zátěži už moc nešlo.
„Vrátil jsem se zpět na Novou Ves. Dvakrát jsme postoupili, hráli i zimní turnaje v Jablonci, kde hrál Jablonec i divizní kluby. A my s nima hráli vyrovnané zápasy.“
U hráče trenérem
Jenže pak už zdraví nesloužilo a pokračovat ve fotbalu nešlo. Ale přišla nabídka trénovat v Lučanech. „Když se ta zpráva objevila v místních novinách, tak to Novoveští těžce nesli. Lučany byly jejich odvěký rival. „A teď tam jde trénovat …,“ neslo se obcí. V Lučanech jsem pak trénoval asi dva roky. Hráli tam třeba Latislav, Vlček, Klingr … . No tam jsem pak už definitivně s fotbalem skončil. A našel jsem si nového koníčka, rybaření!“
Jak vidí zkušený a šikovný fotbalista ten dnešní fotbal? „To se těžko hovoří, dneska je o každého hned zájem, agenti hráče sledují, nabízejí, předhánějí se. Řekl bych, že to není dobře. Podle mě ti kluci nejsou vyhraní a nemají stálou výkonnost.“ I přes všechna fotbalová zranění si Rosťa na zdraví nestěžuje. Věnuje se závodně rybaření a vede si v něm velmi dobře. A za pár měsíců oslaví krásné sedmdesátiny.
