Trenérské žezlo po něm v Dubnici převzal jeho syn Radim, který je kanonýrem skromného celku z Českolipska.

„Fotbalu jsem dával strašně moc, kvůli přáteláku jsem kdysi odjel z rodinné dovolené,“ zavzpomínal při rozhovoru pro Deník.

Ten si vede podrobné statistiky. Odtrénoval 909 zápasů s bilancí 414 vítězství, 155 remíz a 340 porážek. To všechno při skóre 2019:1860.

Na konci úspěšné sezony jste oznámil, že s trénováním končíte. Proč?
Chtěl jsem si odpočinout. Už se to nějak nabalilo. Víte, já začal trénovat v roce 1988. To byl člověk mladší, plný elánu. V Dubnici to bylo moc fajn, vykopali jsme po covidu I.B třídu, šestým místem jsme ostudu neudělali. Ale už mě prostě nebavilo všechno zařizovat. Řešit tréninky, klíče, dresy, kdo vezme auto, kdo má šichtu. Byl jsem sám, bez asistenta. Už jsem prostě neviděl světlo na konci tunelu.

Fotbal vám musel vzít hodně času, je to tak?
Určitě. S fotbalem jsem začal v deseti letech, dal jsem mu strašně moc. Třeba v roce 1999 jsem byl na rodinné dovolené v Beskydech. Kvůli přáteláku jsem jel domů o den dříve. Byl jsem tehdy nadržený, jako blázen. I v té prosté I.B třídě jsem toho obětoval strašně moc, nic jsem nevypouštěl. Skončili jsme šestí, myslím si, že už bychom se nemohli posunout dál.

Hrajícím trenérem Dubnice se stal váš syn a kanonýr Radim.
Ano, já si odpočinu a budu za dvacku chodit kibicovat. Může se stát, že mě někdo osloví a mě to bude chybět. Teď si chci ale orazit, mám vnoučata, je potřeba se jim věnovat.

Radim Věchet, kanonýr Dubnice, který bude od nové sezony hrajícím trenérem.
Radim Věchet bude hrajícím trenérem. Když to nepůjde, skončím. Svět se nezboří

Budete synovi v trénování radit?
Určitě ne! Sám jsem to nesnesl. Rád jsem si s každým pokecal, ale nenechal jsem si do toho kecat. Za všechno jsem vždy nesl odpovědnost. Rozhodoval jsem se sám, zda postavím Petra nebo Jirku. Když to vezmu, tak jsem vedl sedm týmů, se kterými jsem vždy postoupil o soutěž výš.

Jaká byla podle vás úroveň poslední sezony I.B třídy, kdy jste ještě trénoval?
Byla dobrá. Některé týmy byly odskočené. Jako Rozstání nebo Žibřidice, oba týmy mají v kádru hodně kluků z Liberce. Mají peníze, hráči na to slyší. My jsme tohle nikdy nedělali, chtěli jsme kluky, kteří nebudou z velké dálky a hlavně budou mít charakter. Takže tam byly lepší týmy, pak ten střed, kam jsme patřili my a samozřejmě spodek.

Co říkáte na úpadek fotbalu na vesnicích? Kluby postupně vymírají, hráči nejsou, mladých moc není…
Bojím se a hodně. I.B třídu hrají kluci, kterým je třeba 45. Dorosty nejsou, hodně to také ovlivnil covid. Vesnice, které jsou daleko od větších měst, to mají ještě těžší. Nevidím to dobře.

Nepomohlo by, kdyby mezi sebou kluby více spolupracovaly? Třeba se i spojily?
Když se lidi rozumně domluví, šlo by to. Ale víte, jak to je. Zásadní problémy při spojení dvou týmů by třeba byl název nebo kde se budou hrát domácí zápasy. Rozhodovat bude ten, kdo má peníze. Hodně to záleží na samotných obcích. Pokud to obec neudrží, musíte mít sponzora. Ale ten se klidně může naštvat a odejít.

Fotbalová I.B třída - ilustrační foto (FC Kamenice).
Ohlasovky: Hráči si asi chtěli zahrát kuličky za barákem, běsnil kouč Věchet

Hodně se mluví o tom, že mladí hráči jsou prostě dnes jiní. Co jim podle vás chybí?
Zarputilost. My jsme jako mladí sportovali každý den. Současná generace je ovlivněna moderní dobou. Mladí mají jiné zájmy. Když jste na tréninku a něco po někom chcete, tak kluk, kterému je přes čtyřicet to pochopí a kývne hlavou. A mladí? Urazí se a třeba přestanou hrát. Přitom je to kravina, všechno se dá vyřešit. Druhou věcí je přístup mladých hráčů. Jednou ho posadíte na lavičku, on se nafoukne a už nepřijde. To je fakt hrozný přístup.

Vy máte za sebou armádní minulost. Můžete přiblížit něco z vašeho vojenského života?
V roce 1993 jsem sbalil dvě malé děti a odcestoval do Jugoslávie. Absolvoval jsem kurz a mazal na jednu misi. Mám doma z války dvě medaile. Potom jsem se vrátil zase na šachtu.

Válečné vzpomínky musejí být „nezapomenutelné,“ viďte?
Bylo to vostý. Zabili mi spolubojovníka, byli jsme vyklepaní. Každou noc se nad námi stříleli. Byl jsem řidičem zdravotní služby.

Pojďme zpátky k fotbalu. Jaký největší zážitek se vám vryl do paměti?
Jako žáček jsem byl nadšený, že jsem mohl hrát ve fotbalovém dresu. V dorostu to bylo super, pak jsem hrál za dospělé v týmu UD Hamr. Tam se to hemžilo hráči ze Slovenska. Později mě těšil jakýkoliv postup. Naposledy samozřejmě ten postup s Dubnicí.

Co vás v poslední sezoně zklamalo?
No, třeba brankář Radošínský. Nelíbilo se mu, že jsme hráli na pět záložníků. Vysvětloval jsem mu, proč to tak je. Došlo to tak daleko, že si na mě šel stěžovat na výbor. Ale předseda ho poslal někam. To byla taková černá tečka. Ale všechno to přebily vítězné zápasy a vzestup dubnického fotbalu.

Jak teď vlastně budete trávit víkendy?
Doma ve Stráži. Určitě se ale budu chodit koukat na fotbal. Máme tři vnoučata, budou nějaké výlety. Třeba na Sychrov, kde už jsem byl asi dvacetkrát (smích). Ale víkend bez fotbalu mít zase nemůžu. To mě můžou rovnou zastřelil. Přece nebudu sedět doma a koukat v televizi na Vlachovku.