Celý duben mohli fanoušci okresních fotbalistů posílat hlasy účastníkům ankety Deníku. S prvním květnovým dnem byly známé výsledky. Nejpopulárnějším hráčem s více než pěti tisíci hlasy se stal Ladislav Toman. Je rodilý Jablonečák, zkušený fotbalista, trenér mládeže a hlavně bývalý hráč Pěnčína, Velkých Hamrů a také Maršovic, kde by možná hrál ještě dnes. Život se s ním ale nemazlil, dokonce hrozilo, že s fotbalem bude muset skončit. Ale všechno se vyřešilo, přišla nabídka z Plavů. A v plavském týmu působí dodnes. S fotbalem začal v sedmi letech a do balónu už kope přes třicet let.

Jak jste začal s fotbalem?
S balonem jsem se potkal již v hodně útlém věku, ale na fotbal jako takový jsem se vlastně přihlásil sám. Tenkrát v první třídě chodili a ptali se, kdo by chtěl hrát fotbal. A tak jsem se sám přihlásil, aniž bych se ptal doma. Prostě jsem přišel a řekl, že jsem přihlášený. A od té doby až vlastně do vojny, do osmnácti, jsem byl v FK Jablonec.

Nechtěli mít rodiče třeba lyžaře nebo atleta?
Ne, táta vždycky lnul k fotbalu, ale chtěl mně přihlásit až dýl. Já jsem na něj pořád tlačil a když jsem měl tuhle příležitost, tak jsem se přihlásil sám a domů jsem s tím přišel jako s hotovou věcí. Už se s tím nedalo hnout.

Měl jste tehdy nějaký vzor, který vás k fotbalu lákal?
Nějaký vzor si přímo nevybavuju, ale bydleli jsme u přehrady, chodili hrát hokej, fotbal a ke sportu jsem měl vždycky blízko. Táta mně ke sportu táhnul a hodně jsem na fotbal koukal v televizi. Oblíbeného hráče jsem měl, tenkrát hrál za Argentinu Claudio Caniga – tak mi i chvilku říkali. Sport mně prostě bavil všeobecně a fotbal nejvíc.

Na kterého z trenérů z FK, kde jste začínal vzpomínáte?
V začátcích mne vedl pan Svítek, ta jména trenérů jak potom šla, si už ale nepamatuji. V dorostu mi hodně pomohl Václav Kopal s asistentem Nevečeřalem a také trenéři Milan Kykal a Zbyněk Houška. Ten mne vedl v A dorostu.

A jak pokračovala vaše fotbalová kariéra dál?
Vyučil jsem se a chtěl jsem jít na vojnu. To vyšlo, vzali mně do Liberce a tam jsem hrál za VTJ.

A na jakém postu jste hrál a hrajete, stále na stejném?
Já vždy ofenzíva, nikdy nic jiného. Jen v dorostu se to hodně střídalo útok, záloha, ale pak jsem zakořenil na levém záložníkovi, to je můj post, kde hraji nejdýl a nejčastěji.

A kde jste pokračoval s fotbalem po návratu z vojny?
Postihla nás tragedie v rodině, a tak jsem asi na rok neměl na fotbal náladu a myšlenky, nejen na fotbal. Pak se mi ale ozvali z Pěnčína a šel jsem hrát tam. Byl jsem na Pěnčíně asi tři roky. A zamířil jsem do Velkých Hamrů a zůstal tam asi tři roky. Potom jsem byl hodně let na Maršovicích, kde hrálo hodně mých kamarádů. Fotbal se tam točil kolem hrajícího trenéra Radka Machalického a prezidenta klubu Aleše Ulmana. Dali dohromady výborný mančaft, měli dar na to sehnat kvalitní fotbalisty a zároveň prima lidi. Do Maršovic přišel i Pepa Just a Roman Skuhravý.

S Maršovicemi jste zažil také postup do vyšší soutěže…
Ano, postoupili jsme do I.B třídy, ale neměli jsme kde na Maršovicích hrát. Několikrát jsme žádali o dotaci, ale vždycky nám ji zamítli. Tak jsme asi dva roky hostovali ve Mšeně. Ale dojíždět z Maršovic bylo pro maršovické diváky časově náročné. A když nám neschválili poslední dotaci, tak klub na Maršovicích zanikl. Ti co hráli a chtěli hrát dál tak přešli do Plavů, měli jsme s nimi dobré vztahy. A kdyby to na Maršovicích vydrželi, hrál bych tam možná ještě dneska. Škoda, že maršovický fotbal zanikl díky tomu, že jsme na něj nedostali dotaci.

Jak si vás našly Plavy?
Znali jsme se s Ondrou Votočkem, který tam fotbal organizuje. Zavolali jsme si, sešli se a nějak jsme do upekli, domluvili jsme se. Ale nezačalo to pro mě vůbec dobře. Hned v jednom z prvních zápasů jsem měl těžké zranění. Gólman mi přerazil holení i lýtkovou kost a téměř rok jsem nehrál. Měl jsem sešroubovanou nohu.

A vrátil jste se k fotbalu?
Po té operaci a rehabilitaci jsem se opět vrátil do Maršovic a pak zase zpátky do Plavů. Tenkrát jsem si ovšem nejdřív myslel, že už mám s fotbalem konec. Nevypadalo to dobře, učil jsem se i chodit. Ale taky jsem si uvědomil, že bez fotbalu bych nemohl fungovat. A v Plavech už jsem teď devátý rok.

Co se hráči honí hlavou, když se něco takového, co může jeho hráčskou kariéru dokonce ukončit, stane?
Ten soupeř za to mohl nebo nemohl. Nechtěl bych to příliš rozebírat, ono se to dost řešilo. Ale nakonec se stejně nic nevyřešilo. Prostě se to stalo, takové věci se při fotbalu dějí. A já se k tomu nechci moc vracet. Příjemné to rozhodně nebylo, bylo to těžké období, protože fotbal mě neživí a takový úraz má vliv i na práci a další věci.

Stále fotbal hrajete. Jak stíháte práci, rodinu, syna…?
Pracuji jako OSVČ a mám syna, samozřejmě taky fotbalistu.

A co kdyby se syn nedal na fotbal, pochopil byste to?
Jsem sportovně založený všeobecně, tak by mi nevadilo, kdyby si nevybral fotbal. Řekl si o něj ale sám. Chodili jsme se dívat na synovce, který je o dva roky starší a zalíbilo se mu, jak hraje. Teď je ve Fotbalové akademii Jablonec, takže se tak nějak asi potatil.

Vyhrál jste anketu, jste nejpopulárnější hráč na Jablonecku, získal jste přes pět tisíc hlasů. Co na to říkáte?
Anketu jsem sledoval a docela mě to překvapilo, protože mezi těmi deseti hráči byli větší, známější borci, než jsem já, třeba Tomáš Čížek nebo Milan Fukal. To jsou fotbalové pojmy. A tak o to víc mě to vítězství potěšilo.

Kdo myslíte, že vám naposílal tolik hlasů?
Myslím, že nějaké posílání zorganizoval syn, pak asi kluci z mančaftu a možná i kluci, které jsem trénoval. Samozřejmě bych chtěl tímto všem poděkovat.

Působil jste i jako trenér?
Když jsem přivedl syna do Jablonce, tak tam trénoval Marek Havlíček. A ten už kdysi jako asistent trénoval mě. Přišla řeč na to, že je hodně zájemců ze strany dětí, ale málo trenérů. Navrhl mi, jestli bych neměl chuť jim pomoct. No a zůstal jsem u toho čtyři roky. Pak jsem toho ale musel nechat, protože to bylo hodně časově náročné. Obnáší to tréninky v týdnu, o víkendu zápasy a turnaje. Ještě rok jsem pak dělal vedoucího týmu mládeže, ale zjistil jsem, že je to ještě náročnější. Byla to pro mne cenná zkušenosti z vedením mládeže.

Pokud vám zbývá volný čas, patří z velké části fotbalu?
Ano, mám svoje tréninky v týdnu a o víkendu zápas, tedy až se zase všechno vrátí do starých kolejí. Ale teď už víme, že se tato sezóna nedohraje. Tak snad začneme v Plavech o to dřív v létě.

Jak to vidíte s plavským fotbalem aktuálně?
Tahle pauza je špatná situace, všem fotbal chybí. Pro dospělé to bylo vždy odreagování po práci. O víkendu bylo příjemné zahrát si fotbal, popovídat s kamarády, udělat si tak radost. Ta pauza už je dlouhá, snad se to co nejdřív už rozvolní a začne se hrát. A nejvíc se tato situace podepíše na mládeži. Vidím to na synovi, jak mu chybí tréninky a zápasy. Teď už sice trochu trénují, ale ještě to není ono.

Vy také trénujete individuálně?
Každý nějak trénuje sám. Snažím se běhat, ale do balónu už jsem nekopl dlouho. Kluci v Plavech se scházejí v rámci možností a opatření. Já se z Jablonce za nimi tak často nedostanu.

Co vás v Plavech tak dlouho drží, musíte tam dojíždět…
Je tam skvělá parta. Nebýt Ondry Votočka, který se o všechno kolem fotbalu stará, tak by asi fotbal v Plavech nebyl. To je super člověk. Dělá to srdcem a smekám před ním klobouček…

Jaký je a jak hodnotíte současný profesionální fotbal?
Fotbal přešel do atletického modu, dřív tak fyzicky náročný nebyl. A to je pak spjaté i s taktikou, což také tolik nebývalo. Fotbal je určitě rychlejší a silovější. A to, co se děje na hřištích, tak se mi někdy zdá až příliš přehnané a nafouklé. Při utkání asi každý občas něco v emocích řekne, ale nemyslí to tak, jak to pak vyzní třeba v mediích.Hlavně teď poslední měsíce… Dřív všechno většinou zůstalo jen na hřišti.

Sledujete FK Jablonec a jeho aktuální výsledky, úspěchy?
Určitě ano, koukáme na fotbal se synem. Teď se Jablonci daří,tak se na to dobře kouká.

Který z fotbalistů,bez ohledu na soutěž, se vám líbí?
Neměl jsem a nemám žádného favorita. Ale určitě bych smekl před naším brankářem Tomášem Nežádalem. Podává neskutečné výkony. je skvělý. Setkal jsem se s ním už na Maršovicích.