Jak se pískají náctiletí kluci v kategorii U17, U19?

Ta kategorie je někdy hodně běhavá. Od trenérů vědí, že bude pískat žena a že by si neměli nic dovolit. Takže se snaží. Občas slyším nějaké sprosté slovo, hlavně, když jednomu z týmů o něco jde. Někdy míří i na mne, ale dělám, že to neslyším, pokud to nepřekročí určité meze a pravidla. Ale stejně tak si to někdy dovolí i chlapi v kraji nebo v okrese.

Jaké mají tedy chování k rozhodčí ženě ti dospělí?

Je to různé. Někdy, i když už jde o o body, je to pohodové utkání. Když jedu tam, kde mne znají, tak je většinou příjemná atmosféra, vidí mě rádi, je to skvělý od začátku až do konce. Někdy se ale opravdu potkám s…… takové řeči, že ženská patří k plotně nebo mi naschvál komolí jméno a vtipně pokřikují Peltová….to hovoří samo o sobě. Nejhorší je, když se jedná o fanoušky, kteří jsou navíc opilí.

Jak se na to dá zareagovat, co s nimi můžete udělat?

Když je to v nějakém rozpoložení a emoce jdou do tuhého, o něco jde, tak to chápu, přehlížím to. Když je to ale od hráčů přímo na mne, tak si zavolám hlavního rozhodčího a ten je napomene. A když to nepomůže, pak to řeší kartami. Stalo se mi, když jsem pískala na lajně, že na mne křičel vedoucí ze střídačky. Tak mu dal hlavní rozhodčí červenou a dostal tři stopky, nesměl na hřiště. Klid a pořádek zjedná hlavní rozhodčí. Když se ale jedná o fanouška, tak musí zakročit pořadatel. Na ty mi nemůžeme.

Pískáte tedy často na lajně?

Ano, preferuju se v krajské soutěži na lajnu. Ale, když je potřeba pomoct, tak jdu i na píšťalu.

Jaké soutěže pískáte?

Občas, za odměnu, i přebor, ale hlavně I. A a I. B třídu, taky mládež nebo I. a II. ligu žen a dorostenky.

Je vyšší soutěž vždycky odměna?

Už je to jiný fotbal, je víc běhavý i pro rozhodčí. Záleží, koho pískáte, někdy je to o nervy, někdy úplně v klidu.

Pomáhají vám kolegové, když je potřeba?

Můj mentor je Ondra Bohatý. To je člověk, který tomu rozumí, vždycky mi poradí a na Jablonecku je určitě nejlepší rozhodčí.

Jak se pískají ženská utkání, co se týká slušnosti?

Ženský nadávají na sebe. Není to o takové velké síle. Ale slovník mívají často peprnější víc jak chlapi. Chlapi jdou spíš do bitky a chtějí se prát. A taky podávají na hřišti hodně herecké výkony.

Pískáte ve trojici. Musíte někdy i Vy řešit bitky?

S kolegy se vždycky před zápasem domluvíme. Dostanu za úkol si při konfliktech zapisovat čísla hráčů, kteří se do něj zapojili. A oni řeší řeší situaci na hřišti. Mám skvělé kolegy, nechtějí, aby se mi něco stalo.

Máte místa, kam jezdíte pískat ráda a kam ne?

Nemám. Já většinou nepískám na stejných místech. Jezdím na Turnovsko, Českolipsko, Liberecko, Jablonecko. Beru to jako funkci, kterou musím na sto procent splnit, odmávat si to, co mám.

Stane se, že písknete něco špatně?

Neříkám, že jsem nikdy neudělala chybu. Ale dovedu ji přiznat, uznám to, zavolám si hlavního rozhodčího a řeknu mu: „Promiň, musíme to otočit zpátky.“ Ale stává se mi to velmi málo, naštěstí. Už nějaké zkušenosti mám a přebírám další od mých ještě zkušenějších kolegů. Ráda se na ně dívám, jak pískají. A já se zase snažím svoje zkušenosti předávat těm mladším, které mezi s sebou máme.

Kam až se chcete jako rozhodčí dostat?

Asi mi stačí to, co pískám. Mám ještě další povinnosti, které s fotbalem souvisí. Trénuju přípravku děvčat v libereckém Slovanu a sama hraju ještě za B ženy Slovanu Liberec. Postoupily jsme do druhé ligy, takže jezdíme na zápasy třeba až do jižních Čech. O víkendu někdy dva zápasy pískám a pak ještě jedu na nějaké utkání se svými holčičkami nebo na svoje.

Jste jablonecká, trénujete a hrajete v Liberci…

Ve Slovanu mě oslovili, jestli bych neměla zájem o trénování dětí.

Hrajete, pískáte, trénujete? Zbývá vám nějaký volný čas?

Moc ho nemám. A když nějaký vyšetřím, tak se věnuji mému pejskovi nebo jedu na Sněhov za rodinou.

Jak jste se vůbec k píšťalce dostala?

Když jsem pracovala v jabloneckém Albertu, oslovil mě tam kolega, který už v jabloneckém fotbale působil, jestli bych neměla zájem vypomoct? Tak jsem šla na nějaký zápas v okrese, začalo mě to bavit a postupně jsem začala pískat vyšší soutěže.

Žen rozhodčích není ale mnoho…

To není. V Praze na fotbalovém svazu si nás vyhledávají a dostáváme se tak k dalším zápasům v jiných soutěžích.

Musíte se průběžně vzdělávat?

Ano. Chodíme na různé semináře a děláme psychické testy, musíme znát nová pravidla.

S vaším koníčkem máte spojené také náklady…

To ano. Při dnešních cenách benzínu je to dost náročné. Rozhodčím ale nepřidali ani korunu, tak se ani nedivím, že jich je málo. Musím být na hřišti hodinu před zápasem, po zápase taky hned neodjíždím. Další třeba hodinu strávím v autě na cestě. Musíte tomu dát srdíčko, jinak by to nešlo.

Co když jste na hřišti jako hráčka a rozhodčí píská špatně?

Tak to se mi stalo před několika měsíci. Hrály jsme v Mělníku a dostala jsem žlutou kartu, protože jsem se neudržela a řekla rozhodčímu, ať už konečně začne něco pískat. Prostě jsem to nevydržela, protože já bych už tu situaci zapískala. Tak jsem si taky otevřela ústa, ale byla z toho naštěstí jen žlutá karta.