JAROSLAV HRABÁK


Jako hráč byl ortodoxním pravým křídlem, které prohánělo beky v dresu jablonecké Jiskry či mšenské Navety a když pomalu končil svoji hráčskou kariéru, tak samozřejmě začal více na hřišti diskutovat než běhat až ho Štěpán Neugebauer jednou zpražil: „Hele, když si tak chytrej, tak pojď k nám, udělej si zkoušky a můžeš nám to s píšťalkou na hřišti předvést!“ No a Jindra se zasekl, ty zkoušky udělal a vytvořil za pár let s kolegou Karlem Missbachem jabloneckou dvojici, která to dotáhla až do druhé ligy. Karel Missbach měl dokonce nakročeno až do nejvyšší soutěže, ale tenkrát mu přidělili pískat tehdy druholigovou Spartu Praha v Kysuckém Novém Mestě, Sparta tam 1:3 rupla a dvojice Missbach-Gorner zůstala druhé lize zachována …

Svého času Jindra hodně navštěvoval Střelnici, kde jako trenér vládl Vlasta Chobot. Toho si nesmírně oblíbil. A proč? Když pískal Jablonci přátelák, nejdelší trenér v republice mu pošeptal do ucha: „Jindro, obrať tam pár faulů, aby si kluci zvykli, jedeme kopat ven a tam nám sudí určitě přát nebude … A Jindra těch faulů otočil tolik, že pak musel do konce týdne Chobot mančaft uklidňovat.

Když Jindra odložil píšťalku, stal se na řadu let instruktorem či delegátem a obrážel republiku o víkendech s notýskem a to i na těch prvoligových kolbištích. Měl jsem tu čest s Jindrou pár let spolupracovat jako s řidičem. Výborným řidičem, několikrát jsme spolu brázdili i Evropou. Když jednou cestou ze Švýcar jsme jeli přes Mnichov a Bayern hrál doma na svém olympijském stadionu, riskli jsme to. Dva lístky jsme koupili od fandů Schalke, kteří nechali své manželky doma, protože byl velký mráz. Bayern dal Schalke (Látal a Němec) čtyřku a my v noci pokračovali domů. Svůj svérázný humor uplatňoval vždy a všude. Mnohokrát jsem mu za jízdy řekl Jindro, neslyšíš, něco klepe – a čekal jsem radu. Přišla, Gornerovská: „dej si vatu do uší!“

Svůj rozhodcovský cech hájil do krve, kolikrát jsme se o výkonech rozhodčích pohádali, ale Jindra mě vždy usadil: „Tak si udělej zkoušky a běž to předvést s píšťalkou, když jsi tak chytrej.“ A bylo to.

Už po dobu své nemoci jsem nebyl sám, komu na fotbale chyběl. Chyběly mi ti svérázné diskuse o fotbale, na které jsme se těšili vždy při našich pondělních setkáních „Na Šrejmově poli“. Tam jsme řadu let docházeli, slavili svoje narozeniny a na každé pondělí jsme se těšili.

Jindro, děkujeme Ti za všechny ty fajnové chvíle spojené s fotbalem a s Tebou. Byly nezapomenutelné a nejen mě hodně chybí. Děkujeme Ti za Tvoje fotbalové člověčenství, vždy jsme si Tě vážili a měli jsme Tě rádi. A s vděčnosti budeme stále vzpomínat.