O tom všem vyprávěl v rozhovoru pro Deník. Zahájil jej ale jako smutný stařík zahalený šálou, s fajfkou v ústech, kterému je sotva rozumět. Zhruba po třech minutách však fajfku odložil, šálu shodil a šibalsky se usmál se slovy, že mne pořádně dostal.

„Nebojte, Pepa Knespl tady bude do stovky, pak uděláme větší oslavu,“ říká ve svém slánském bytě, z něhož má výborný výhled na hřiště, kde strávil mnoho důležitých chvil svého dlouhého života.

Pane trenére, 99 roků, to je neuvěřitelné, v jaké jste pohodě. Gratuluji a povídejte, jak jste se dostal k fotbalu?
Já nejdříve poděkuji lidem kolem mne, rodině a všem těm, kteří mi během padesátileté trenérské kariéry pomáhali. Děkuji své manželce, která už se bohužel téhle chvíle nedožila, děkuji dceři, která o mne pečuje, jejímu muži doktoru Dragounovi, vnukům Radimovi a Monice s jejich rodinami. Za současnou pomoc pak patří díky Evženii Holovlaské, Haně Hokůvové či Petře Dvořákové.

Je hezké, že jste začal právě tímhle. A teď už o fotbale…
Dostal jsem se k němu celkem náhodou. Pocházím z Komárova a přistěhoval se do Lotouše u Slaného. V místním ČKD jsem si našel práci sportovního referenta pracující mládeže, které tehdy bylo ve fabrice hodně a potřebovala zaměstnat i po práci. Věnoval jsem se převážně fotbalu, který jsem hrál, ale moje působení v ČKD bylo kratinké. Už ve druhém zápase jsem si zranil koleno a lékaři v kladenské nemocnici mi řekli, že mám natržený vaz. A že pokud mě fotbal neživí, ať ho dál nehraji, že se koleno dá do pořádku i bez operace. Poslechl jsem je a koleno drží dodnes. A Pepa Knespl s ním (smích).

V první lize se Jaromír Čejka jako sudí na trávníku potkával s osobnostmi jako je Antonín Panenka.
Rekordman Čejka útočí na metu sedmi tisíc utkání. Fotbal píská od roku 1963

Proto jste začal trénovat už jako mladý?
Tak. Štěstí bylo, že vláda vyhlásila Sportovní hry dělnické mládeže, které měly podnítit mladé ke sportování. Já už tedy jako vedoucí Domova mládeže dal dohromady mužstva a dopadli jsme skvěle, jedno krajskou část vyhrálo, druhé bylo hned za ním. A začali se o mě zajímat v klubu ČKD, kde mi nabídli práci u dorostu. Moc jsem neváhal a šel do toho.

S dorostem jste sklízel úspěchy, postoupili jste až do celostátní ligy. To je na město jako Slaný skoro zázrak…
Hráči byli ochotní se učit a chtěli klub, město a fabriku dobře reprezentovat. Už druhým rokem jsme vyhráli krajský přebor a byli v celostátní lize. Tehdy hrávaly dorosty předzápasy ligových mužstev a je škoda, že už to tak dneska není. Hráči se před plnými tribunami naučili zvládat psychiku, to dnes některým chybí. My jednou nastoupili i na Spartě, kde na náš přišlo třicet tisíc lidí! Fanoušci tehdy přidávali ke vstupence korunu právě na oba celky, které předzápas hrály. My tak domů přivezli patnáct tisíc korun, to byly pro klub obrovské peníze!

Pětistovka za měsíc

Ani se nedivím, že jste se brzy dostal k prvnímu mužstvu mužů…
Muži byli tehdy poslední v B třídě a hrozil sestup. Já je nebral moc rád. Měl už jsem některé moderní metody, které byly náročnější a hlavně pro starší hráče nestravitelné. A já, mladý trenér, jsem si je dovolil vystřídat pro slabší výkonnost. Pepík Knespl si tak proti sobě popudil jak starší hráče, tak některé fanoušky, kteří na ně chodili. Jenže my vyskočili na druhé místo a byl klid. Mužstvo bylo zdravé, fungovalo na sto procent a postupovali jsme až do divize. V postupovém roce jsme dokonce ani jednou neprohráli!

Proč jste tedy tehdy odešel?
Bylo mi jasné, že v divizi musíme v tréninku ještě přidat. Já ale koučoval do té doby úplně zadarmo a tady už můj čas u fotbalu pociťovala rodina. A tak jsem zašel za výbory a žádal pět set korun měsíčně. Řekli, že takové peníze mi dát nemohou, ale přivedli si z Kladna slavného Václava Sršně a tomu prý dali osm stovek. A uhráli za celý podzim osm bodů. Tehdy o Vánocích přišel k nám domů celý výbor a jestli bych se nevrátil, že se v létě unáhlili a že tu pětistovku mi měsíčně dají. Já neváhal, svým klukům jsem chtěl pomoci a povedlo se to dokonale. My totiž s tím samým mužstvem skončili na pátém místě!!

Byl to jeden z vašich největších trenérských kousků kariéry, ale dlouho se ve Slaném divize neudržela, proč?
Jak už to v malých klubech bývá, přišli vyhledávači talentů a ty nejlepší fotbalisty nám rozebrali. Druhý ročník jsme ještě taktak uhráli, ale ten další už jsme sestoupili. A když se prohrává, je špatný trenér, tak je to přece dodnes, ne? Nahradil mě Kladeňák Zdeněk Holoubek a já zamířil do nedalekých Velvar.

Tam jste však dlouho nevydržel a vracel se do Slaného, kde mezi tím vyrostl nový klub, vojenský VTJ. Jak jste se dostal do řad úhlavního rivala?
Jednou takhle trénuji ve Velvarech a najednou se v areálu objevili tři muži v dlouhých vojenských kabátech. A že by mě chtěli. Já povídám, že to asi nepůjde, že ve městě panuje mezi kluby až nevraživost a že bych dostal od kamarádů co proto. Jenže trénovat jsem toužil, Velvary pro mne byly málo a tak jsem kývl.

S vojenským klubem jste nakonec postoupil v 80. letech rovněž do divize, v čem byla práce s mladými kluby odlišná od ČKD?
Na vojnu přicházeli kluci, kteří už něco uměli. Ale já měl svoje metody, moje celoroční tréninkové plány možná dneska nemá ani leckterý prvoligový trenér. Dokonce byly tak dobré, že centrum vojenského sportu natáčelo pro potřeby armády dokument z našich tréninků. V klubu také fungovaly tři pevné sloupy, bez nichž ve fotbale nikdy nic nedokážete: perfektní mužstvo, trenér a také výbor, který musí vaši práci stoprocentně podporovat. Jak něco z toho kiksne, je po úspěchu.

Fotbalisté Velvar (v modrém) zažili po cestě na zápas zvláštní příhodu...
Popleta jako v Okresním přeboru! Tým přijel do jiné vesnice, dopadlo to špatně

Vy jste dokonce bojovali s Blšany o postup do národní ligy, proč se to nepovedlo?
To si poslechněte, protože tehdy v Blšanech chytal pozdější předseda fotbalového svazu František Chvalovský. Byli favority na postup a drželi jsme se jich my a Motorlet. Nejprve jsme hostili Motorlet a tam zafungoval pojem trenérská psychologie.

Jak prosím?
Já vždy určoval sestavu po posledním tréninku, aby se hráči nenervovali, zda budou nebo nebudou hrát. Ale před Motorletem za mnou přišel jeden z důstojníků, že dva hráči do noci tančili na hotelu. A já byl na tohle tvrdej. Ne že by se nikdo nemohl napít piva, ale před zápasem to neexistovalo. Tohle mnou otřáslo, protože zejména na jednom z té dvojice, Joklovi, jsem hru stavěl. Byl tvrdým stoperem a ještě dával góly. Přesto jsem jim před celou kabinou řekl, ať se přestanou svlékat, že nehrají. Oba mě ale prosili, omlouvali se, Jokl skoro brečel, že se na něj přijela podívat celá rodina a jeho holka. A tak jsem vsadil právě na psychologii a se souhlasem zbytku týmu šli hrát. Jokl patřil mezi nejlepší hráče, dal nádherný gól a my vyhráli 3:1. Pan Chvalovský nám pak džentlmensky věnoval prase, ale až po sezoně, s Blšany jsme totiž hráli v jejím závěru.

Výsledky už v autobuse

A šlo o postup, vítěz bral všechno. Vzpomínáte si na ten zápas?
No aby ne, o postup do ligy jsem nikdy jindy nehrál. My tušili, že naše diplomacie na tu soupeřovu nestačí. Rozhodčí si nás pozvali do kabiny, a že prý budou pískat rovinu, ať se nebojíme. V Blšanech ale působil jako manažer Zdeněk Kovář, to byl zároveň rozhodčí. A rovina se nepískala. Stačilo, aby stoper Blšan cokoliv zakřičel a už se pískalo podle něj. My i tak dali první gól, ale Blšany to otočily. Prohráli jsme, ale jak se říká se vztyčenou hlavou.

Dukly u nás po Sametové revoluci pomalu končily a v roce 2000 se oba slánské týmy spojily. Byl jste u toho?
Byl, tehdy tam bylo i dost nevraživosti kolem změny názvu. Výbory se tehdy dohodly, že trenérem budu já, ale pak jsem musel na operaci a po uzdravení jsem se na lavičku nevrátil. Pomáhal jsem jen klubům v okolí Slaného, Jedomělicím, Mšeci nebo Vranému, ale to už nebylo trénování. Tam hráčům stačilo přijít ve čtvrtek si zakopat a to je málo. Ve Slaném se zatím padalo a padalo až do B třídy.

Co nějaký vtipný zážitek z trenérské kariéry? Prý jste naštval legendárního Josefa Bicana?
To je pravda, vzteky rozbil svůj čibuk, když jsme tady jeho Kladno porazili v přípravě. Trápili jsme také reprezentaci Československa, když se pod vedením Josefa Vengloše připravovala vrchol kvalifikace na mistrovství světa 1990. Jurenka dokonce z penalty vyrovnal! Nakonec nám jich dali šest, Hašek, Chovanec či Skuhravý byli výborní hráči. Snad nejraději ale vzpomínám na dobu, kdy se dělaly výsledky už v autobuse!

Tak povídejte!
Když jsme kopali finále krajského přeboru, který se tehdy hrál na východní a západní skupinu, tak po cestě na hřiště favorizovaného Kolína hráči začali zpívat: Kolíne, Kolíne, porážka tě nemine, my tě tady porazíme a ve Slaným dorazíme, Kolínečku, Kolíne! Autobus se doslova otřásal. Jenže nedařilo se nám, prohrávali jsme, ale v poločase jsem klukům písničku připomněl a oni to otočili za podpory hloučku fandů vedených Pavlem Vrzáčkem na 1:3. Doma jsem pak udělal trenérskou chybu, když jsem nasadil hráče, který výborně trénoval, ale psychicky byl slabý. Zase jsme hlavně kvůli němu prohrávali, dokonce 0:2, ale po velké bitvě jsme vyhráli 3:2. Tehdy přišlo neuvěřitelných 1500 lidí! A oslavy trvaly do noci.

Vedl jste tisíce hráčů, ale někteří vám určitě utkvěli v paměti víc, kteří?
Rád vzpomínám hlavně na kapitány – v civilním klubu to byli Jirka Hokův a Vašek Müller. Řada kluků přestoupila i do ligy, do Sparty brankář Crkva, do Bohemky další brankář Jarda Růžek a byl i v reprezentaci do 21 let. Do Kladna šel brankář Libovický, Limberk mířil do Vlašimi. Naopak Honza Ševčík, který střílel spousty gólů, se s Bohemkou nedohodl. Řekl mi: trenére, to pro mě není, nemohl bych si dát pivo! Další, kdo to takhle zabalil, byl Jirka Šedivý. Měl skvělou kopací techniku, ale nechuť k tréninku. Z VTJ Slaný šla kopat ligu velká spousta hráčů, kolem sedmdesáti. Nejdál to dotáhl Marek Kincl, jehož koupila Sparta a pak jí poslal gólem proti Laziu Řím do osmifinále Ligy mistrů. Výborný byl rovněž slovenský brankář Rodák, jehož syn nyní chytá za slovenskou reprezentaci. A další brankář Olda Pařízek měl možná méně talentu, ale také méně chyboval a já ho stavěl víc. Chytal ligu, ale i za belgické za Antverpy. Dneska vede brankáře na Vyšehradě.

Co hráči z okolí?
Těch jsem vedl také hodně. Nezapomenu na partu kolem obou Dudů, Stahla, či Šolleho, ti mě před časem navštívili i před domem a pozdravili, to bylo hezké. Z Kladna si pamatuji na Rolného, Lišku, z Rakovníka Říhu, Sýkoru. Jen mě mrzí, že tyhle fotbalové bašty jsou pryč. Stejně jako Kralupy.

Josef Silný v reprezentačním dresu
Legenda Silný: o podfuku Slavie na Spartu i básni v kasárnách

Řekněte mi něco o vašem rituálu, kdy jste po každém zápase políbil trávník. Proč?
Vzniklo to na hřišti Slavie Karlovy Vary, kde jsme hráli o špičku a byl tam velký napnelismus mezi mnou a rozhodčím. Víte, já byl impulzivní, něco jako Petr Rada. A když to skončilo a my vyhráli 2:1, tak jsem šel na střed hřiště, roztáhl ruce a děkoval zelené ploše, že nás nechala zvítězit. Pak už po mě všichni chtěli, abych to opakoval. Dělal jsem to i po porážkách, to jsem do trávníku třikrát zle zabušil.

Prý jste metal i sudy?
To úplně ne, ale po jednom zápase jsem zkusil salto. Jenže jsem dopadl na rameno a zlomil si klíční kost. A bylo po legraci.

Kdy vám bylo po fotbale nejkrásněji?
Naplňovaly mě všechny úspěchy, ale opravdu naměkko jsem byl po jednom vítězném zápase, který se konal po prezidentských volbách. Lidé tehdy začali volat Knespl na hrad! - a já skoro brečel. Zase jsem ale vždycky dobře věděl, že světská sláva, polní tráva. A kdo mě jednou chválí, může za chvíli nadávat. Hráčům jsem se také nezavděčil všem. Však víte, hrát jich může jen jedenáct, ale v týmu je jich více. I proto musí být trenér osobnost, mít zásady, těch se držet. Mít v týmu pořádek a naopak si nemyslet, že má patent na rozum.

Prozraďte čtenářům na závěr váš recept na dlouhověkost?
Život beru tak, jak běží. Z ničeho nedělám velké závěry, beru ho jako neměnnou realitu. Myslím optimisticky, koukám se na náš v uvozovkách pěkný fotbal a líbí se mi pěkné holky. Pomohlo mi i trénování. Mezi mladými jsem se cítil dobře duševně i tělesně. Vždyť ještě v sedmdesáti letech jsem vedl divizní trénink a aktivně. Jen se divím, že jsem u fotbalu vydržel ty nervy.

Fotbalisté Sparty Praha zvítězili v přípravném utkání proti FK Teplice v Rynholci 4:0.
Kladno neváhalo, divizní dohrávky odehraje všechny v Rynholci