Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe, byť Luboš bojoval se svým zdravím stejně jako byl zvyklý bojovat na hřišti. Jeho životní pouť se, bohužel, uzavřela.

Odešla jedna z nejvýznačnějších, ne-li nejvýznačnější, postava jabloneckého fotbalu. Z rodného Městce Králové se přes vojákování v RH Hradec Králové objevil ve svém prvním zelenobílém dresu, bylo to v Bohemce, kde poprvé okusil nejvyšší soutěž. V roce 1965 následoval svoji manželku Ivu do Jablonce, přestoupil na Střelnici a tam potom strávil prakticky celý svůj život. 

Začínal na levém křídle, trenér Karel Kolský mu svěřil stoperský post a když tehdy končila velká postava českého fotbalu a někdejší kapitán reprezentace Ladislav Novák, který končil kariéru v jabloneckém dresu, oblékl dres s číslem 4 na zádech a po celých deset let dělal radost jabloneckým fanouškům svými skvělými výkony. Jeho jablonecká fotbalová pouť našla vyvrcholení v roce 1974, kdy jako kapitán přivedl svůj tým pod trenérem Ladislavem Novákem do československé nejvyšší soutěže, což byl splněný sen generací jabloneckých fandů. 

Konec hráčské kariéry však neznamenal konec jeho působení na Střelnici. Stal se dlouholetým vedoucím A mužstva, kde s trenérem Vlastimilem Chobotem vytvořili skvělý tandem. Luboš pomáhal všude, kde to bylo nutné. Když bylo v nouzi béčko, ujal se trenérského žezla a béčko zachránil. Když po zániku národního podniku LIAZ byl jablonecký fotbal skutečně na hranici své existence, zasedl do kanceláře ve staré tribuně Střelnice a v roli sekretáře jako včelička pečlivě plnil vše, co jablonecký fotbal potřeboval. Byl u historické chvíle, kdy se jabloneckého fotbalu ujal v roli prezident klubu Miroslav Pelta a spolu s trenérem Jardou Dočkalem vytvořili triumvirát, který povznesl tým ze Střelnice až k první české lize. Protože byl v civilu stavař, nechyběl u žádné akce, která znamenala vybudování Střelnice, která se dostala i jeho zásluhou na vysokou úroveň. Nové tribuny, osvětlení, vytápění hrací plochy, u toho Luboš nechyběl. 

Když se blížil důchod, dostal nabídku stát se správcem mládežnického areálu ve Mšeně, kde na traktůrku kroužil po hrací ploše a byl hybnou silou tohoto sportoviště. Snad nikdo v historii neprožil s jabloneckým fotbalem tolik, co Luboš. V posledních letech ho trápilo zdraví, na pravidelná setkání fotbalových přátel chodil méně a méně, poslední dobu již byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních, naposledy v léčebně na Sychrově. I tam za ním občas zajížděli kamarádi, spoluhráči, přátelé, nejvíce určitě Jirka Zemler.

A najednou přišla ze Sychrova zpráva, která zaskočila a rozesmutnila všechny, kteří Luboše měli rádi. Rádi jako fotbalistu, jako člověka, jako kamaráda, který nedovedl zarmoutit. Až naposledy, ale to ovlivnit nemohl.

Milý Luboši, skláním se před Tvoji památkou a chci vyjádřit neskutečný obdiv k tomu, jakým jsi byl, co jsi pro jablonecký fotbal udělal, jaký jsi nejen fotbalista či trenér a funkcionář, ale hlavně jako člověk, přítel, kamarád. Čest Tvojí památce.