A utkání ve Zlíně bude mít v paměti asi dlouho.„Udělali jsme poslední krok a jsme za něj strašně rádi. Možná jste slyšeli, jak to z nás všechno spadlo. Neodehráli jsme to ale moc dobře. Měli jsme svázané nohy i hlavu,“ řekl na tiskovce.Do nové sezóny se ale s jabloneckým fotbalovým mužstvem rozloučil. Nerozloučil se ale s Petrem Radou. Společně teď trénují tým pražské Dukly.

Co vám proběhlo hlavou, když vás Miroslav Pelta oslovil?

Asi zvažoval, jak změnu udělat, aby byla prospěšná. Nakonec se ukázalo, že se rozhodl dobře. My jsme neměli z čeho utéct. Sezóna byla naše i s trenérem Radou. Všichni jsme věděli, že to chceme a musíme zvládnout. A to se nám povedlo. Byli jsme rádi, protože to bylo těžké. Ale bylo by také zbabělé z toho boje utéct.K novému trenérovi se vzhlíželo s nadějí, že to vyjde.

Měl jste představu a hovořil jste s hráči, jak situaci chcete řešit?

Věděli jsme, že nemůžeme dělat moc změn, protože byly jen čtyři týdny do konce. Časový prostor na změny byl příliš krátký. Kluci věděli, čeho chceme společně dosáhnout. A že to nezachráním ani já, ani každý jeden z nich. Ale společně že se nám to může podařit. Byl jsem překvapený, jak to kluci vzali. Jejich přístup, chování, respekt a náš vztah vůbec fungoval výborně.Co hráči a nový trenér? Rozuměli jste si?Já už byl u kluků pět let. Někteří hráči mezitím přišli, někteří odešli. S většinou z nich si tykám. Ale to zase tak důležité není. Důležité bylo hlavně to, že, co řeknu, to platí. A doufám, že to platilo z obou stran. A proto všechno asi dopadlo dobře.

Byl jste v kontaktu s trenérem Radou?

Jen telefonicky. On respektoval to, že v té chvíli už není trenér. Volali jsme si, že musíme vyhrát, že musíme udělat všechno pro to, abychom se zachránili. Po zápase nám gratuloval. Byl jsem příjemně překvapený, jak tu situaci vzal, jak nás podporoval, jak klukům fandil.

Jaký to byl pro vás pocit, když se Jablonec definitivně zachránil?

Bral jste to i jako svůj osobní trenérský úspěch?Úspěch záchrany, to se neříká dobře. Úspěch bych bral, kdybychom byli první. Jablonec do první ligy patří. A my jsme splnili to, že jsme nespadli do druhé. Právě to jsme také dostali od prezidenta klubu za cíl. A ten jsme naplnili my, jako trenéři a všichni hráči. Ale beru to také jako svůj dílčí úspěch.

Nenapadlo vás, že u týmu na postu trenéra zůstanete dál?

Počítat můžu s čím chci. To je otázka na majitele a prezidenta klubu. Ale ještě dřív, než změna trenérů přišla, už byl domluvený trenér Horejš. My, jako trenéři, jsme věděli, že, když se Jablonec zachrání, u týmu nemusíme zůstat. A kdyby se nezachránil a spadl do nižší soutěže, tak u něj zůstat můžeme dál. Nový trenér byl ale domluvený na první ligu, ne na druhou.

Jak pokračuje vaše trenérská kariéra po odchodu z Jablonce?

Oslovil mě trenér Petr Rada a já jsem jeho nabídku využil. Od nové sezóny s ním působím na pražské Dukle. Zase trénujeme společně.Chodíte si ještě taky sám fotbal zahrát?Hraju všechny soutěže. Pocházím ze Stružince, tam hraju teď, když mám čas. Nastupoval jsem za áčko Lomnice nad Popelkou v krajském přeboru a za béčko Stružince, který hraje okresní přebor. No a v lize působím jako trenér.

Máte široký fotbalový záběr…

Ano, napříč soutěžemi. Slíbil jsem tátovi, že si za Stružinec ještě zahraju. Za něj jsem hrál už před covidem. Pak se spojil s Lomnicí a hraje dál. Vzniklo tam A a B mužstvo, takže chodím hrát za oba týmy. Přes Lomnici jsem se vlastně dostal do Jablonce. Proto mi to dávalo smysl, že jsem si zahrál za oba kluby, které mě vychovaly.“

A jak to všechno zvládáte?

Je mi čtyřicet, tak se musím víc snažit. Krajský přebor je na mě už rychlý. Do Stružince na hřiště si jdu odpočinout, zasportovat si pro sebe, zahrát si fotbálek. A chodím tam i trénovat, když mi to čas dovolí. Ale v týdnu jsem většinou plně pracovně vytížený. V Lomnici, v krajském přeboru, to bylo náročnější. Tam už si nešlo přijít jen tak zahrát.

Dostanete se na první mistrák Lomnice jako posila nebo jako divák?

Myslím, že už letos ne. Hrál jsem tam celý loňský rok. Ale jak jsem přestoupil do Prahy, tak to bych nestíhal. O víkendu budeme hrát v Praze zápasy. A po nich se dostanu domů až večer, to už budou mít v Lomnici po zápase. A neděle bude můj jediný den volna. I když možná budu mít ráno trénink v Praze.

Když už se dostanete na hřiště jako hráč, na jakém postu hrajete?

Uprostřed zálohy nebo stopera.

Takže každý den jezdíte do Prahy?

Ano, každý den. Mám tady rodinu, tak chci být taky tady. O prázdninách chci fungovat u rodiny. Chodím s malou dcerkou na koloběžku, na nákupy…

Jaký je, podle vás, současný fotbal?

Strašně se zrychlil. Je v něm ale míň fotbalu, míň fotbalovosti. Ale to právě záleží na trenérech, aby to zlepšili. Na té nižší úrovni mi chybí víc radosti ze hry. Na profesionální úrovni je to hlavně o výsledku.

Jací jsou současní hráči?

Když někdo říká, že jsou pomalí, tak bych mu přál, aby si dnešní fotbal zkusil sám. Je to hodně rychlé. Hráči se hodně naběhají. A do toho musí zapojit práci s míčem, s hlavou, s únavou, s nervama. Je to náročné. Jak v Jablonci, tak na Dukle je perfektní kabina. A to je také moc důležité. Není v ní nikdo namyšlený, naopak, perfektní kluci. A za to jsem rád. Kluci na profesionální úrovni chtějí pracovat. Ono se každému nepoštěstí dělat to, co ho baví. Je potřeba, aby si toho vážili dál.

Říká se, že dobrá kabina je součástí úspěchu.

To určitě. Do kabiny patří všichni, taky trenér.Na koho si ze své fotbalové kariéry rád vzpomenete?Určitě to je Jaroslav Dočkal a v dorostu Zbyněk Houška. Oba byli ve fotbale velmi cílevědomí lidé a ti mě naučili, jak být na hřišti silnější osobnost, ať už jako hráč nebo trenér. Ze spoluhráčů je to víc kluků, protože z těch se postupně stávají kamarádi. Občas se sejdeme a potkáváme se i ve svých trenérských funkcích.

A jaké jsou aktuálně vaše plány s trenérem Radou?

My máme od majitele klubu jasný cíl. Hrajeme druhou ligu, chceme vybojovat první, být na postupovém místě nebo dvou barážových.

Takže se můžete jednou objevit na Střelnici v rolích trenérů prvoligového soupeře…

S tím počítáme, jinak budeme bez práce. Postoupit musíme. Máme na to rok.