„Narodil jsem se sice v Děčíně, ale od malička jsem žil ve Verneřicích. V pěti letech jsem si s klukama chodil zakopat na tamní plácky. Na velké hřiště jsem se dostal zhruba v šesti letech,“ vzpomíná 47letý Šmicer.

Na první tréninky a zápasy ve verneřickém dresu si dobře vzpomíná. „Tréninky byl jednou týdně. Vím, že jsme hráli i proti desetiletým klukům. Fotbal mě bavil, ale tyhle zápasy byly složité. Často jsme prohrávali. Když pak mě bylo deset, tak se to otočili a zase jsme hodně vyhrávali,“ zasmál se.

Šmicer neoplýval velkou výškou, často se tak setkával s vysokými protivníky. „Objížděli jsme okolní vesnice a vždy jsme koukali, co tam mají za vysoké kluky. Já byl menší, takže tohle mě zrovna netěšilo. Hrál jsem na křídle, to mi vyhovovalo. Pak se zase stalo, že jsme hráli třeba proti 14letým klukům a zase jsme měli problémy. Museli to vzít na sebe ti starší,“ podotkl.

Ve Verneřicích Šmicer kopal do 12 let. V té době už se dostal do okresních výběrů, kde si ho všimli lidé z bývalého Kovostroje Děčín. „Ve Verneřicích to dobře fungovalo. Všimli si mě a už jsem byl v okresním výběru. Tam jsem potkal kluky, kteří kopali za Kovíčko. V 11 letech jsme hráli v hale, lidé z Děčína za mnou přišli, že mě chtějí. Ale ještě jsem rok počkal. Pak už jsem věděl, že se chci posunout. Děčín mi poskytl kvalitnější tréninky, spoluhráče, ale také lepší soutěže. Proto jsem odešel z Verneřic,“ připomněl.

V děčínském dresu odehrál dvě sezony, kmenovým hráčem ale zůstal do 18 let. Až pak přišel oficiální přestup do pražské Slavie. „Když jsem dokončil základní školu, přestěhovali jsme se do Prahy. Čtyři roky jsem hostoval ve Slavii, byl jsem tak stále hráčem Kovostroje. Pak mě Slavia vykoupila za 50 tisíc. Možná to mohlo být i více,“ řekl s úsměvem.

Na fotbalový Děčín Vladimír Šmicer vzpomíná jenom v dobrém. „V Děčíně jsem byl spokojený, byla tam skvělá parta. Trenér Jula Časný, jeho asistent pan Bodlák. Krásný stadionek, kam jsme se ale často nedostávali. Ale pan Časný tam měl tehdy dobré postavení a pár zápasů nám tam vyprosil,“ pochválil kvality bývalého trenéra.

Pokud se ale tehdejší děčínská mládež nedostala na hlavní stadion u vlakového nádraží, musela se spokojit s Máchovkou, kde tehdy byla škvára. „To je asi jediné, co mi vadilo. Tréninkové podmínky pro mládež nebyly dobré. Město se asi tehdy moc nezajímalo. Přišlo mi to divné, jelikož tehdy komunisté do sportu dávali peníze,“ zakroutil hlavou.

Aktuálně se v Děčíně hraje krajská I.B třída. Bývalé osobnosti, které mají s děčínským fotbalem zkušenost, jenom kroutí hlavou. Šmicer není výjimkou. „Je to divné, co si budeme povídat. V Chabrech, kde dělám předsedu, hrajeme I.A třídu. Nejde mi do hlavy, že se v Děčíně nedají dohromady. Celá ta sága je divná. Na stadionu je teď umělka, vedle je Lidl. Děly se tam divné věci. Teď tam hraje Petr Voříšek, mohlo by se to zvednout,“ doufá v lepší děčínské fotbalové zítřky.

Šmicer se začal objevovat v tradičních setkáních bývalých hráčů, trenérů a funkcionářů děčínského Pelikána. Dokonce se setkal s bývalým trenérem Juliusem Časným, stalo se tak při jeho 80. narozeninách. „Pan Časný teď má nějaké zdravotní problémy, navíc v covidové době je to všechno prostě složitější. Jsme v kontaktu. Když přijedu do Děčína, snažím se s ním potkat. Potkám se i s klukama, se kterými jsem hrával,“ prozradil.

Nezapomíná ale ani na své Verneřice, které mu fotbalově otevřely dveře ke skvělé kariéře. „Vím, že hrají okresní přebor. Mají tam nové kabiny, nový trávník. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych tam symbolicky odehrál svůj poslední zápas. Neměl bych ale čas chodit pravidelně. Dělat z toho nějakou show? To by nemělo cenu. Do Verneřic už tolik nejezdím. Maminka mi před třemi lety umřela na rakovinu, takže tam jezdím méně. Zbyla mi tam teta a sestřenky. Dostanu se tam jednou za půl roku. Mrzí mě to, mám to tam pořád moc rád,“ dodal na závěr Vladimír Šmicer.