Když počátkem srpna 1998 poprvé vyběhl v dresu libereckého Slovanu do prvoligového duelu s Baníkem Ostrava, on sám ani nikdo jiný jistě netušil, že se v něm bude objevovat dlouhých patnáct let. Fotbalový záložník či krajní obránce Tomáš Janů, který v září oslaví čtyřicátiny, se v první červnový den letošního roku spolu s brankářem Zbyňkem Hauzrem rozloučil v posledním ligovém kole ročníku 2012/13 s dlouholetou kariérou. Ovace, které oba sklidili, byly mohutné a zasloužené.

Janů se symbolicky loučil v utkání s Příbramí, kde svou kariéru začínal a odkud v osmadevadesátém do Liberce přestoupil. Nechybělo mnoho, a všechno mohlo být jinak. Tehdejší střední záložník Dukly Příbram měl totiž namířeno k sousedům do Jablonce. „Odkopal jsem předtím celou prvoligovou sezonu za Příbram. Odehrál jsem myslím všech třicet zápasů, cíl, tedy záchrana, byl splněn, a majitel klubu pan Starka mi řekl o nabídce ze severu Čech. Mělo to být do Jablonce, jenže pak se to nějak zamotalo, do hry se vložil Liberec, který prý nabídl o něco víc, a tak jsem se stěhoval o pár kilometrů dál," vzpomíná muž, který je potom s libereckým fotbalem svázán až do letošního roku.

Přes deset let v evropských pohárech

„Byl to krok do vyšších pater," pokračuje Tomáš Janů. „V Příbrami jsme bojovali o udržení v lize, ambice Liberce naopak byly vždycky hrát nahoře. V té době, kdy jsem přišel, bylo velkým cílem dostat se poprvé v historii do evropského poháru. V té první sezoně to ještě nevyšlo, prohráli jsme ve finále Českého poháru se Slavií zlatým gólem, který tehdy platil v prodloužení jako konečný a dal nám ho Pavel Horváth. Ale za rok už jsme byli ve finále zase, zápas s Ratíškovicemi jsme zvládli a byla to obrovská euforie. V Poháru UEFA jsme pak postoupili přes Švédy z Norrköpingu a do druhého kola nám vylosovali Liverpool, což byla bomba. Vypadli jsme sice po dvou prohrách o gól, ale pro nás hráče i pro liberecké fanoušky to byl tehdy historický zážitek. A pro mě jím zůstává dodnes, i když jsme potom sehráli v Evropě spoustu skvělých zápasů se špičkovými soupeři. Od toho roku 2000 jsme s výjimkou dvou let 2010 a 2011 hráli evropské poháry, když počítám i Intertoto, každou sezonu. Kdo kromě Sparty se může v naší lize něčím takovým pochlubit?"

Ze středu pole do obrany a zpět

Pod Ještěd přišel Tomáš Janů jako tvořivý střední záložník. Jeho univerzálních schopností si povšiml trenér Josef Csaplár, který přibyl do Liberce na podzim 2001 jako trenérský partner Ladislava Škorpila, a nakonec přemístil Janů na post levého krajního obránce. Tam odváděl fotbalista, který se záhy stal dlouholetým kapitánem Slovanu, po řadu sezon natolik nadstandardní výkony, že trenéři neměli potřebu hledat na toto místo náhradu. Až v posledních letech kariéry, zejména v ročníku 2011/12, se Janů vrátil do zálohy a odehrál v ní na svém původním postu, i když více stažen dozadu, takřka celou mistrovskou sezonu.

„Mně nikdy nevadilo, když bylo potřeba změnit post," říká fotbalový veterán. „Pamatuju si, že v případě potřeby jsem občas zaskočil i na pravém beku a nedělalo mi to problémy. Já si myslím, že každý hráč, který umí fotbal a dostane až na prvoligovou úroveň, by měl být schopný odehrát utkání kdekoliv."

Šéf na hřišti i v kabině

Kromě univerzálnosti na hřišti proslul Janů také schopností „úřadovat" v kabině. Jednak byl tvůrcem nesčetných fórků, na které se chytli snad všichni fotbalisté i trenéři, kteří libereckou kabinou prošli, jednak v ní ale také dokázal zúročit své zkušenosti a předávat je mladším spoluhráčům, kterých se okolo něj za ta léta protočily desítky. Čím to, že se stal poměrně brzy po svém příchodu kapitánem a jedním z mluvčích týmu?

„Tak především, já jsem do Liberce nepřišel jako mladý. Bylo mi pětadvacet. Protože pár starších hráčů pak odešlo, logicky na mě zbyla tahle role. A nebyla mi žádnou přítěží, protože jedna z věcí, která je pro Liberec typická, byla vždycky skvělá parta v tomhle mančaftu. Myslím, že se tu držela pořád, i když sestavy se obměňovaly, a byla jedním ze základů, že se tady za deset let udělaly tři tituly a nejhorším umístěním bylo v lize deváté místo. To je, myslím, kromě Sparty taky v české lize unikum. Nikdy jsme neměli záchranářské problémy, skoro vždycky se hrálo o evropské poháry. A co jsem předával mladým? Asi to, že fotbalový profesionalismus není o tom, přijít ráno v devět na hřiště, odtrénovat, jít v poledne domů a o víkendu odehrát zápas. Profesionální fotbal si vyžaduje mnohem víc a člověk si to každým rokem, stráveným v lize, uvědomoval naléhavěji. Tak tohle jsem se já i další zkušenější kluci v mančaftu vždycky snažili natlouct do hlav těm mladším."

Janů zažil v Liberci řadu trenérů, od každého by si chtěl vzít něco pro svou nadcházející činnost. „S trenéry jsem nikdy neměl problémy a každý nám něco dal. Trenér Petřík mě do Liberce přivedl, s panem Škorpilem jsme se dostali do evropských pohárů a tak dále. Docela důležitou zkušenost mi dal trenér Csaplár, který zavedl plný profesionalismus. Jednak neusnout na vavřínech po pár dobrých výsledcích, jednak pracovat s detaily. Říkal: Běhat umí každý, ale úspěšný je jen ten, kdo tomu dá všechno. Také vštěpoval sebedůvěru. Před čtvrtým kolem Poháru UEFA na jaře 2002 jsme se chystali na Lyon. Ten tehdy vévodil francouzské lize, dal v ní zrovna pařížskému St. Germainu nářez asi sedm gólů a nám při cestě do Lyonu nebylo moc dobře po těle. No a Csaplár do nás hustil: Jsou to fotbalisté jako vy, jen berou o něco větší peníze. Asi se mu povedlo dostat z nás tu nervozitu, protože jsme Lyon vyřadili, doma ho dokonce přejeli čtyři jedna a celá Evropa na to koukala s otevřenou pusou."

Vzpomínky na tři tituly

Na Liberec Tomáš Janů nedá dopustit na hřišti ani mimo něj. „I když nejsem zdejší rodák, velmi brzo jsem si to tu zamiloval," popisuje svou „aklimatizaci" v severočeském městě. „Samotné město je krásné, okolí super. Já mám rád kolo a běžky, takže pro mě ideální podmínky. Ještěd, Jizerské hory… A přitom bydlím v poměrně velkém městě, což mi také vyhovuje, protože mám rád městský ruch, nejsem venkovský typ. Takže i proto jsem tu asi strávil skoro celou fotbalovou kariéru, nikdy mě to netáhlo jinam nebo do zahraničí. Vždycky jsem dokončil smlouvu a podepsal novou, jsem tu v jednom klubu patnáct let s výjimkou jednoho krátkého hostování v Ústí nad Labem."

Klubová věrnost se mu vyplatila. Ve Slovanu oslavil tři mistrovské tituly, což se v samostatné české lize žádnému mimopražskému klubu nepodařilo. „Ten první titul v roce 2002 byl samozřejmě nejkrásnější, ale také nejtěžší. Měli jsme mužstvo bez zkušeností s bojem o nejvyšší příčky a pár kol před koncem jsme z toho měli pěkně zamotanou hlavu. Každý si pamatuje, jak těsně jsme to nakonec získali. Naopak druhý zisk mistra ligy v roce 2006 za trenéra Víti Lavičky byl naprosto pohodový, vedli jsme ligu od prvního do posledního kola a slavit jsme mohli už tři kola před koncem. Přitom nám před tou sezonou nedával nikdo žádné šance. Odešel trenér Griga a asi osm hráčů základní sestavy, z toho polovina do Sparty… No a ten poslední zisk titulu loni byl taky takový nečekaný. Na jaře jsme předběhli všechny soupeře, kteří si ty ambice asi dělali víc, a rozhodli jsme trochu se štěstím v posledním kole. Každý titul mistra je krásný a mě hlavně těší, že jsem byl u všech tří aktivně na hřišti, ne na lavičce. Myslím, že fotbalový Pánbůh byl ke mně přívětivý. Prožil jsem celou kariéru bez vážnějšího zranění, vyhrál jsem třikrát ligu s klubem, který byl, když jsem sem přišel, považován za provinční, sehrál 350 ligových zápasů a získal mnoho krásných zážitků v zápasech evropských pohárů na těch nejslavnějších stadionech."

Bylo přece jen na kariéře Tomáše Janů něco, co se dá označit za kaňku? „Kaňku snad ani ne, ale jedno velké přání se mi nesplnilo. Zahrát si Ligu mistrů. Hráli jsme o ni se Slovanem třikrát, z toho dvakrát nám to uteklo o gól s AC Milan a se Spartakem Moskva. Loni s Kluží jsme to z různých příčin, které nás v létě 2012 postihly, nezvládli."

Rád by u fotbalu zůstal

Kariéra Tomáše Janů skončila, i když „de iure" ještě ne. „Já si zatím připadám stejně, jako po každém jiném konci sezony. Po lize je tu dovolená a letní příprava začíná mančaftu už příští týden, kdy jsem tady vlastně ještě v zaměstnaneckém poměru. Profesionální smlouva ve Slovanu Liberec mi končí 30. června. Takže si nejspíš ještě půjdu s klukama zatrénovat. Ale už samozřejmě přemýšlím, co dál. U fotbalu bych chtěl pochopitelně zůstat. Dvacet let jsem nedělal nic jiného, než hrál profesionální fotbal, tak snad mám nějaké zkušenosti, které bych mohl v tomhle oboru předat."

Je známo, že Janů by se měl stát čímsi na způsob kondičního trenéra v klubu. „Něco o tom vím, udělal jsem si kurz kondičního fotbalového trenéra, zajímám se i o výživu. Se sportovním ředitelem klubu Honzou Nezmarem jsme domluveni, on už dal nějaký návrh do představenstva a to to teď musí schválit. Tak doufám, že to dobře dopadne a že budu se Slovanem dál úspěšně spolupracovat."