Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Kdo zná prezidenta FK Pěnčín u Jablonce nad Nisou, tak ví, že se rád toulá po světě. A že jeho oblíbenou zemí je africká Keňa. Tento kout světa mu natolik přirostl k srdci, že se snaží také o individuální humanitární pomoc v oblasti turistického letoviska Ukunda.

„Podporuji tam místní sirotčinec a školu  a mám tam tak trošku „osvojenou“ holčičku, tu podporuju ji ve škole. Vzhledem k těmto mým aktivitám je tam moje pozice jiná než běžného turisty a určitá část obyvatelstva mě přijala tak za svého. Odměnou mi přišlo pozvání na finálový zápas mezi Ukundou a Dianou. A bylo by škoda se o tento ojedinělý zážitek nepodělit. Typoval  jsem ho  na nějakou lepší úroveň našeho okresního přeboru, ale to je nepodstatné,“ uvedl milovník fotbalu a cestování Jaroslav Strnad.

Jak vypadala hrací plocha, na které se měl finálový zápas hrát?
Funkcionáři klubu pro mě poslali na hotel místní Tuk-tuk což je motorová tříkolka, kterých tady jezdí tisíce. Při příjezdu mě šokovalo hřiště, na kterém se mělo utkání hrát. To se nedá ani popsat, neboť hliněné hřiště střídající travnaté ostrůvky mělo výmoly jako na tankodromu.

Hřiště tedy nic moc. A co vybavení hráčů?
Před hlavním zápasem se začal hrát předzápas místních žáků. Z nich 70% hrají zcela bosí. Zbytek má třeba jen jednu botu nebo hrají v ponožkách. Hřiště je přitom plné kamení. Hraje se s míčem, který snad už ani míčem není a nedivím se, že po zahájení druhého poločasu jim prasknul při nárazu na kámen, a obě mužstva už se smiřovala s tím, že se zápas nedohraje nebo bude počítán výsledek, kterého dosáhli do chvíle, než by balón praskl.

Takže  utkání skončilo, když balón praskl?
Já jsem před svým odjezdem do Keni nakoupil 6 míčů s tím, že je dám do místní školy, ale když jsem dostal pozvání na toto utkání, tak jsem je vzal s sebou. A tak jsem hned jeden z míčů vhodil do hřiště a zápas se tak dohrál. A pak jsem ještě dal samozřejmě každému mužstvu další míče.

Jak hrála černošská mládež?
Samotné utkání bylo bojovné a je vidět, že afričtí kluci mají v sobě přirozenou rychlost. A i zde platí přísloví, že vše špatné je pro něco dobré. Tím, že kluci hrají bosky, tak mají neskutečně dobrý cit pro míč při zpracování. A taky bosky dokážou, úměrně svému věku, tvrdě vypálit.

A jak probíhal finálový zápas?
Pak už přišel na řadu hlavní zápas a s tím další šok pro mě. Přišlo snad 1000 diváků. A já si připadal jako celebrita nebo předseda FIFA. Místním funkcionářům dělalo viditelně dobře, že mě tam mohou mít a představit mě jako sponzora utkání. Je pravda, že jsem hodil něco do placu, takže se hrálo o 2 pytle rýže, živou kozu, nějaké menší peníze a pohár. Měl jsem proslov k hráčům a se všemi jsem si před utkáním podal ruku. Panovala velmi přátelská atmosféra. Utkání řídil hlavní rozhodčí a dvě dámy mu asistovaly  na pomezí. A všichni tři arbitři se prezentovali velmi dobrým výkonem. Přitom prakticky nebylo pořádně nalajnováno a čáry byly jen tak virtuální. Podotýkám, že tam několik sporných okamžiků bylo, ale nikdo z hráčů neprotestoval snad proti žádnému výroku.

Dal se tamní fotbal přirovnat k takovému, jaký hrajeme u nás?
Předvedený výkon obou družstev  byl pro mne překvapením.  Při pohledu na terén jsem tipoval několik zranění a nemožnost jakékoliv fotbalové akce. Ale byla to moje mýlka. Hrál se zcela normální fotbal. Fotbalisté byli mladí, maximálně 30 let. Žádné zdržování, žádné simulování, když byl faul, tak se každý omluvil. Každý z nich by mohl u nás hrát na nějaké úrovni 1B třídy.

Takže klasika, žádné překvapení?
Pikantní okamžik přišel ve chvíli, kdy se začaly prát místní muslimské dámy, které po celé utkání vytvářely fanouškovské peklo a ječely na celý stadion, až muselo být utkání na chvíli přerušené. Pořadatelé v těchto chvílích použili na uklidnění fanynek dřevěné hole, které jsou běžnou pomůckou pořadatelů. Zápas pokračoval a domácí o poločase vedli 2:0. Ve chvíli, kdy domácí vstřelili gól, tak na hřiště vtrhlo asi 300 fanoušků a oslavovalo společně s hráči. Po několika minutách se ukázněně vrátili na svá místa a hrálo se dál.

Jak probíhala poločasová přestávka,  měli také třeba tombolu, jako bývá  u nás?
Tombolu neměli. Ale musel jsem  s místními funkcionáři obejít celé hřiště a ukázali jsme, o jaké trofeje se hraje. Vedli jsme tedy živou kozu a nesli pytle s rýží. Domácí zápas vyhráli 3:1 a strhlo se šílenství v podobě toho, že všichni se hrnuli na hřiště.

A co jste  z Ukundy přivezl pro pěnčínský fotbal?
Po utkání se slavilo a já jsem podepsal partnerskou smlouvu FC Pěnčín vers. Ukunda. Ale obávám se, že nikdy žádný přátelský zápas nesehrajeme. Ale nevadí. Já už se zase těším, že tento klub v příštím roce na jaře opět navštívím.