Kde byl Ruda, tam bylo fotbalové nebe, tam byla pohoda, tam bylo drama. Drama? Už jeho příchod do Jablonce? Rodák z Běchovic, jehož brácha válel za Spartu po boku věhlasných borců na čele s Kvašňákem, vojákoval v žatecké Dukle. Sparťanský šíbr Vantuch měl za hotové, že Ruda nastoupí na Letnou. Jenže jablonecký Olda Polák s Rudou ušili pěkný příběh! S pomocí šéfa Dukly známého majora Luly prostě, aby Rudu propustili z vojny, tak ho na týden zašili za pozdní návrat z vycházky. Mezitím proběhl přestupní termín a Ruda jel z Běchovic místo na Letnou do Jablonce!

Jeho brácha měl po boku Kvašňáka, Ruda měl v Jablonci po boku dalšího věhlasného sparťana Tádu Krause a hlavně, Ruda se v Jablonci doslova našel. Našel tu partu skvělých kamarádů – a ještě lepších fotbalistů. On nikdy nedostal kapitánskou pásku, on ji také nikdy nechtěl, zato byl za každých časů v Jablonci, na Slávii, Xaverově či Chicagu v mančaftu šéfem, Přirozeným šéfem. Jeho životem byl sport, nejen fotbal, ale vidět byl často v Janově při volejbale, hrál tenis, prostě kde byl jakýkoli míč, tam Ruda nechyběl.

Tenkrát na druhou celostátní ligu chodilo na Střelnici pravidelně přes deset tisíc diváků, to už byl Ruda jabloneckou a všeobecně uznávanou hvězdou a osobností. Měl takový svůj rituál, při nástupu na hřiště nechal nastoupit celý mančaft a on, s malým odstupem si šel pro osobní potlesk jako by dával najevo, že přišel král. Fotbalový král. Maradona? Ne, Ruda Svoboda! A jednou se to povedlo. To hlasatel Břeťa Mareš dostal za úkol přečíst před výkopem protestní věty, odsuzující Pinochetův puč v Chile. No a když Břeťa vznosně deklamoval závěr „dejte svobodu chilskému lidu!“, tak na hřiště vstoupil Ruda a jakýsi vtipálek na tribuně zařval: „a kdo nám tady bude dávat góly?“

V roce 1974 byl Ruda oporou týmu trenérů Nováka a Dočkala, co vykopal první celostátní ligu. Fotbalová osobnost, šok pro české i slovenské fandy, co ho dřív neznali. Za dvě sezony nasázel 29 gólů, tři dal klokanům, dvěma zlomil tenkrát tým mistrů ze Slovanu Bratislava, byl velkým dirigentem a na hřišti dominoval. Pomohl štírkovi Štarchovi a právě jejich spolupráce v premiéře před 18 tisíci diváky poslala Spartu domů s porážkou 1:3. Za Jablonec vstřelil Ruda 92 gólů, je jasně nejlepším střelcem historie, krok s ním drží pouze další střelecký fenomén David Lafata, ten jich dal 88.

Naposledy jsem s Rudou mluvil někdy na jaře na setkání fotbalových pěmětníků u „Hodbodě“. Vzpomínal, jak mu na nervy šel maličký teplický halv Smetana, který mu nedal úspěšně dýchat. i když ho musel v soubojích pro svoji postavu obíhat, nebo klokan Petr Packert či třinecký Vašek, „ti se na mě nalepili a když jsem se šel napít, furt byli na mě nalepený a kdybych býval šel na záchod … No, ale bylo jim to houby platný, klokanům jsem dal tři a Třinci nakonec trestňák a body byly pro Jablonec.“

Těch vzpomínek by bylo na knihu, „třeba bájná knedlíková bitva s s rozhodčím Táborem z Třeboně, otcem našeho hráče Ládi Tábora po turnaji v Budějicích, ale ne, to se prostě všechno vzpomenout nedá. Ale připomenout je nutné nejen úspěšné působení v pražské Slávii, v americkém Chicagu, v nezapomenutelném latinskoamerickém zájezdu české reprezentace trenérů Vytlačila a Rýgra, ale nakonec i několik startů za Ježkovo reprezentační národní mužstvo. Toho Václava Ježka, kterého jsi odmítl, když Tě v Jablonci přemlouval k přestupu do Sparty s tím, „že začneš v béčku, co hrálo stejnou soutěž jako Tvůj milovaný LIAZ. „Já za béčko kopat nebudu“ – a vstal jsi od jednacího stolu … Ruda, to bylo člověčenství samo. Jak vzpomínal můj kolega Jirka Šourek: přiletěl s českým nároďákem do Bogoty, já čekal na letišti El Dorado a Rudu jsem si hned k údivu všech „vypůjčil.“ Služební Chevrolet ho dovezl ke mně do bytu, vstoupili jsme dovnitř a Rudova první slova byla: „máš tu český pivo ?“

Rudo, velký, převeliký smutek mi vešel do očí po zprávě, že jsi odešel do fotbalového nebe za svým bráchou Láďou, za celou řadou svých spoluhráčů Jirkou Voštou, Frantou Jelínkem, Lubošem Šrejmou a bohužel ještě dalšími skvělými jabloneckými parťáky. Stále se s tím nemohu vyrovnat a když vylezu na ten střelniční kopec, vždy budu hledat Tvojí vysokou postavu, usměvavou tvář obklopeného fandy dychtícími podat ti ruku, prohodit pár slov, zavzpomínat na ty tuny fotbalové radosti, které jsi nám všem rozdal. A buď šťastný a spokojený tam, kam jsi navždy přestoupil. A hlavně, aby tam měli český pivo!

Poslední rozloučení s Rudou Svobodou se koná ve čtvrtek 24. srpna v 11 hodin v obřadní síni jabloneckého hřbitova.

Tvoji obdivovatelé a ve vší skromnosti i přátelé
Jirka Šourek a Jarda Hrabák