Jak vzpomínáte na své fotbalové začátky v Jablonci?

Přišla sem skupina hráčů v pětašedesátém roce, kdy se hrála druhá liga. A od tohoto roku jsme dvakrát, až do roku sedmdesát tři, bojovali o postup do první celostátní ligy. Ale to se nepovedlo. Já jsem měl v třiasedmdesátém roce na tu dobu těžké zranění, přetrhla se mi achilovka, tak jsem skončil. No a tomuhle týmu se pak podařilo o rok později postoupit do první ligy a myslím, že tam vydržel dva roky. A to byl takový ten začátek toho kádru, budoval se od sedmdesátého roku a roku sedmdesát čtyři.

Jak se vám tým v té době líbil?

Tak byli tady na tu dobu slušní fotbalisté. Byl tady třeba Ruda Svoboda, Jirka Vávra a další.

Zkusil jste se ještě někdy po úrazu vrátit do role aktivního hráče?

Pak jsem to ještě chvilku zkoušel za béčko, kde jsem hrál. Ale v roce sedmdesát čtyři jsem zanechal aktivní kopané. Pak jsem hrál jen takové ty podnikové soutěže pro radost.

Jak jste se pak stal funkcionářem?

Někde od pětasedmdesátého roku jsem začal trénovat nejmladší žáky, elévy. Tam jsem byl asi tři roky. Tady byl u FK ještě mimo béčka taky tým juniorů. Tam začínal třeba Milan Fukal jako sedmnáctiletý a takovýhle hráči. Takže juniory jsem trénoval dva roky a pak jsem začal s Jirkou Vávrou dělat B muže.

Kdy jste se dostal do realizační ho týmu áčka?

Někde v devadesátých letech, když nastoupil do funkce Mirek Pelta, tak jsem šel od B mužstva a nastoupil jsem jako asistent u áčka. To jsem dělal asi pět let a pak jsem začal dělat vedoucího mužstva.

Za tu dobu v Jablonci jste musel vidět hodně podob týmu. Co říkáte na vývoj družstva a fotbalu během těch let?

Tak fotbal byl dřív v těch letech osmdesátých a devadesátých založený na technické hře, byl líbivý a dneska to je o síle, rychlosti a taktice. Samozřejmě, že se to nedá jen tak srovnávat, tihle hoši dnes jsou jinak trénovaní, než jsme byli my. Nechtěl byt zatracovat hochy, kteří byli v té době, protože museli umět kopat většinou všichni, museli obejít hráče kdykoliv, jakkoliv a na kterýmkoliv postu. Zrovna my jsme zažili dobu, kdy v dvaašedesátém roce byl nároďák na mistrovství světa druhý, pak vyhráli mistrovství Evropy. Dukla Praha byla na úrovni, Sparta Praha taky, to byla vynikající mužstva v Evropě. Takže úspěchy byly. Zkrátka fotbal byl dobrej, ale jinej, než je v dnešní době.

Myslíte, že na ten celkový vývoj mají vliv i nové technologie? Třeba u výroby míčů, kopaček a dalších, k fotbalu potřebných, věcí?

Samozřejmě, veškerý vývoj má na to vliv. Kopačky jsou lehčí, dresy jsou lehčí a prodyšnější. Veškerá technika ovlivňuje vývoj. Možná právě český, ale i evropský fotbal padnul na technice. Mám na mysli počítače, protože děti se přestaly věnovat víc sportu, než jsme se věnovali my nebo před dvaceti lety někdo další. Teď pořád sedí u počítače a jednou nebo dvakrát týdně jdou na trénink a to je všechno. Když jsme byli kluci a bylo nám šest sedm let, tak jsme vyběhli ven a dělalo se všechno, ne jenom fotbal. To byla potřeba k tomu, aby byl člověk všestranný.

Jak jste říkal, dnes je fotbal o síle a rychlosti. Ovšem je také plný zákeřností. Jaké to bylo dřív?

Když někdo někomu rozbil hlavu loktem, tak to byla mimořádná událost. Teď je to dvakrát až třikrát za zápas takový zákrok. Bohužel, občas je to o zákeřnosti. Byli jsme trochu víc ohleduplnější k ostatním hráčům.

Na jaké období a momenty nejraději vzpomínáte jako vedoucí týmu?

Tak samozřejmě na vítězství v poháru Českomoravského fotbalového svazu, postupy do evropských pohárů. To jsou pro mě vynikající osobní zážitky. Byla tady řada výborných kluků, když jsme postupovali do ligy a ten kádr se udržel asi čtyři pět let a pořád se doplňoval. A vyrostla tady řada mimořádných kluků. Třeba Pavel Horváth, Vlastík Svoboda, Bob Neumann, to byli takoví benjamínci. Když jsme postoupili do evropského poháru po výhře v domácím poháru, tak jsme sehráli dobré zápasy, ale bohužel se nám nepodařilo postoupit dál, když jsme dvakrát remizovali. Pak zase postupně dál, kdy se vyměňovalo mužstvo, tak teď umístění na druhém místě v lize, finále poháru a další evropské poháry. To je takové to vyplnění všeho, co člověk dělá, když se dostane na špičku. Už mi jen chybí s týmem získat mistrovský titul a pak už můžu jít do fotbalového důchodu.

Máte naopak i nějaké období, na které nerad vzpomínáte?

Tak tady bylo takové období, kdy Mirek Pelta odešel do Sparty a nastoupili lidi, kteří chtěli řídit fotbal a mysleli si, že vědí, jak to řídit. Přišli trenéři, kteří nebyli v takové kvalitě, a fotbal v Jablonci šel dolů. To bylo někdy okolo roku dva tisíce. Já nechci nikoho jmenovat, ale bohužel sem do toho jabloneckého fotbalu nezapadli. To byly takové roky, kdy bylo v Jablonci temno.

Kdy se podle vás začala úroveň jabloneckého fotbalu zase zvedat?

Pak se to postupně vylepšovalo, když přišel Jarda Hřebík, až na tuhle úroveň, co je teď. Podle mě máme tak třetí nejlepší mužstvo v lize. Opravdu je to kvalita a je radost s těma klukama dělat, jsou bezvadní a je to na úrovni.

Říkal jste, že až bude titul, tak můžete jít do důchodu. Myslíte, že se to klukům podaří?

Tak já už jsem v důchodovém věku, ale měl jsem na mysli odchod z vrcholového fotbalu. Už jsem u týmu pomalu dvacet let, když jsme v devadesátém čtvrtém postoupili do ligy, takže bych se toho chtěl dožít. V minulé sezoně nám to těsně uteklo. Kdyby Pekhart dal gól doma proti Spartě, tak jsme byli mistři, ale to je bohužel fotbal.

Třeba by to mohlo vyjít ještě letos. Myslíte, že je šance?

Šance je velká. Když uděláme body v Plzni a porazíme doma Spartu, tak jsme na nich. Ta Plzeň taky nevyhraje všechno, je vidět, že úroveň jejich fotbalu šla trochu níž. Když si ostatní pohlídají trochu Pavla Horvátha a Rezka, tak dávají góly těžko, jako všichni.

Kam si myslíte, že by to mohl letos Jablonec dotáhnout?

Tak máme velkou šanci v domácím poháru a dobře rozehranou ligu. Myslím si, že každé umístění mimo trojku je zklamání. I když čtvrté místo je krásné, ale bohužel to nic neřeší. Takže doufám, že se umístíme do třetího místa a v poháru se dostaneme mezi nejlepší čtyřku. Máme na to, jak kádrově, tak fotbalově.

Čím to je, že se týmu najednou tak daří?

Máme pro mužstvo vynikající podmínky. Jak zázemí, tak i finanční. Letos je to vůbec mimořádné, protože se Mirkovy povedly věci, které jsou na úrovni. Plus kvalitní doplnění týmu mladými kluky. Teď ještě Lafi má každý jaro výborný a má na to stát se králem střelců nebo být v popředí.

Současná podoba mužstva je takový mix zkušenosti a mládí. S kým v týmu nejlépe vycházíte?

Já opravdu vycházím se všemi. Samozřejmě každý má své oblíbence, ale musíte vycházet s každým. Já mám rád jak mladý kluky, tak samozřejmě ti starší jsou mi trochu blíž. Ty Drskové, Matěj Krajčík, Michal Špitů a tak, ty znám už třeba patnáct let, ty kluky. Tyhle Kovaříkové, Jablonský, Vaňkové, Valešové, to jsou vynikající kluci, kteří chtějí něco dokázat. Takže nedá se říct, že mám přímo nějaké oblíbence, ale víc tíhnu k těm starším klukům.