„Měl jsem v plánu se do této země vrátit již v minulém roce, třikrát zakoupená letenka vždycky ztroskotala na nějakém covidovém opatření. Na začátku tohoto roku se mi konečně podařilo odletět a vrátit se do mně už známých míst.“ Tam svoji privátní humanitární činnost totiž už započal. A měl v plánu zapojit do ní také další lidi nebo firmy z Česka.
„Navštívil jsem opětovně místní fotbalový klub, jednu z místních škol, sirotčinec a poznával i život na odlehlých vsích. Keňa, díky covidovým opatřením, přišla o důležitý příjem z turismu, který se teď sice lehce oživil, ale zdaleka nedosahuje takového rozměru, jako tomu bylo v minulosti. Keňa je hlavní cílovou destinací pro polské turisty. Ti se tam už vracejí. Ale ostatních národností je v Keni zatím velmi málo. Za mého pobytu jsem tam potkal pouze jednu českou dvojici, což v minulosti nepamatuji,“ podělil se Jaroslav Strnad o své dojmy a zdůraznil, že Keňa je ta správná východoafrická země, pokud chce člověk poznat tu pravou Afriku.
„Při dodržování určité obezřetnosti se budete cítit bezpečně, což se o dalších zemích tohoto typu nedá tak zcela tvrdit. V Keni je jiný život než v nám známějším Egyptě, Tunisu či Maroku. Velkou výhodou je, že většina občanů jsou křesťané, což je nám blízké,“ dodal prezident FC Pěnčín. Fotbalu se věnoval i v daleké zemi.
„Země je sužovaná chudobou a tím samozřejmě trpí i místní sport. Tak, jako v minulosti, jsem tento klub podpořil určitým vybavením a drobnou finanční pomocí. Navštívil jsem dorostenecké mistrovské utkání, které se hrálo tak jako vždy na hrozném hřišti a tři čtvrtiny hráčů neměly obuv. Kdybych se na utkání nedostavil, tak byl i velký problém v tom, že před zápasem chybělo to podstatné, míč. Ten jejich ucházel a každých pět minut ho museli dofukovat. Měl jsem tři fungl nové míče, takže se hrálo. A hráčům jsem před utkáním řekl, ať mi ukáží svá bojovná srdce. A já je pak ukážu u nás v Evropě.“ Jaroslav Strnad si dal ještě další výzvu. Zavázal se vybavit jednu z místních nejchudších škol. Je vzdálená patnáct kilometrů od města a navštěvují ji ti nejchudší děti z okolí.
„Nemá vodu, lavice, vybavení je jak z 15. století. Toalety jsou cca 50 metrů za školou, kdekoliv. Se svým projektem jsem seznámil svoje obchodní partnery a ti mi přislíbili pomoc. Doufám, že vám školu v dalším roce už představím ve vylepšené verzi. Za tímto účelem mi ČSOB zřídí transparentní účet, na který bude možné přispět na další projekty v Keni, u kterých bych chtěl být garantem využití těchto peněz. V minulosti jsem už přispěl na UNISEF. Kdo přispívá, tak samozřejmě ví proč. Ale, bohužel, jsem se v Keni nesetkal s tím, že by vůbec slovo UNISEF někdo znal. Budu rád, až se lidé přesvědčí, že jsou peníze využité tam, kde je to třeba, tak pomůžou také dobré věci, a to i drobnou finanční částkou,“ vzkazuje organizátor zajímavého a prospěšného projektu.
Často dostává otázku, proč něco podobného nerealizuje v Česku. Jeho odpověď zní: „V Keni za relativně malé peníze pomohu stovkám lidí, kteří si váží, že dostanou kilo rýže nebo mouky. Kdežto tady bych možná mnohokrát malou pomocí někoho i urazil.“ Jaroslav Strnad je původem z Pěnčína. S kamarádem Michalem Dymlem, také z Pěnčína, hráli za místní klub. „Dotáhli jsme to do krajského přeboru a Michal až do 1. ligy. No a já zůstal na Pěnčíně. Dodnes mu mám za zlé, že mě do toho zatáhl,“ dodal s úsměvem prezident Strnad.
