"Na ty olympioniky přišlo 30 tisíc lidí," vyzdvihuje bývalý útočník Slovanu Jan Thorovský. "Ale ne, to bylo maximálně 15," krotí ho Jaromír Pasecký. "Tak to ani náhodou, 30 to bylo," přisazuje Štěpán Šlachta. "No tak ať si paní redaktorka napíše klidně 30 tisíc, ale já od toho dávám ruce pryč," rozčiluje se na oko záložník Pasecký.
"To je redaktorka? Vy nejste zpěvačka?" ptá se zklamaně Thorovský, když přikývnu. "Já totiž hraju na harmoniku, ale nikdo tu se mnou nechce zpívat." "A kde máš tu harmoniku, Honzo?" dotazují se kamarádi.
"No doma, protože vy nezpíváte!" uzavírá Thorovský kruh a dává na stůl domácí klobásky nakrájené na úhledná kolečka. Na staré dobré časy vzpomínají například také brankář Jiří Zemler, Jiří Valenta nebo František Altman.

13. května 1962: Slovan Liberec - Grimsby (0:4)
Přátelský zápas mezi druholigovým Slovanem Liberec a týmem Grimsby Town vidělo asi 4 000 diváků. Liberec dostal od mnohem důraznějších Angličanů lekci. „Prohráli jsme 4:0, ale pak hráli ještě v Jablonci a jablonečtí prohráli 8:0, tak to mohlo být ještě horší,“ vzpomíná Jaromír Pasecký. „Jejich trenéři nám chtěli ukázat jejich trénink, ale Míla Kozderka to tehdy odmítnul. Slovan tehdy dlužil hráčům peníze a ti se šprajcli, tak z toho nic nebylo. Mě to mrzelo, byl jsem mladý ucho, tak jsem to chtěl vidět,“ popisuje Jaromír Pasecký, jak přišli o příležitost se přiučit něco z ostrovního fotbalu. Dál ale vypráví: „Na závěr návštěvy zorganizovali jako poděkování společnou večeři v salónku hotelu Zlatý lev. Všichni tam měli i manželky a doprovod. Akorát asi deset příslušníků STB se tam nevešlo. To by byl průšvih, tak se na poslední chvíli sháněly židle. Všichni ti hráči byli ohromně příjemní, i když my jsme anglicky vůbec neuměli. Mluvili jsme s nimi skrze tlumočníka nebo rukama nohama,“ gestikuluje Jaromír Pasecký.

Bývalý obránce Slovanu Josef Pala byl tehdy kvůli zranění mimo hru, ale i přesto má na návštěvu výjimečnou vzpomínku. Setkal se se sirem Stanley Rousem, který v letech 1961 - 74 působil jako prezident FIFA. "Podal jsem mu ruku. To byla pro mě velká čest," usmívá se Josef Pala.

Biatlonista Petr Hák předvedl ve sprintu na 7,5 kilometru bezchybný výkon.
Vlajkonoš ze zlata! Hák vyhrál biatlonový sprint na olympijském fesivalu

21. května 1964: Dukla Praha - FC America Rio de Janeiro (1:0)
Při dojezdu etapy cyklistického Závodu míru bylo i navzdory vytrvalému dešti na městském stadionu neuvěřitelných 30 tisíc nadšených diváků. Ti viděli i fotbalový mač, ve kterém Dukla zaslouženě přehrála brazilskou výpravu. I když v lehce nestandardním čase zápasu, jak říká Josef Pala: „Ten zápas se tehdy musel ukončit dřív, protože nikdo nečekal, že v takových podmínkách budou cyklisti tak rychlí! Belgičan Spruyt jim ujel asi o 20 minut.“
Tímto zápasem začala v Liberci šňůra tří exkluzivních přátelských zápasů, které se konaly při dojezdu slovutného Závodu míru.

Na stole je pár malých piv a několik turků ve skleničce. Kolem dlouhého stolu se postupně plní všechna místa. První kroky každého příchozího dnes míří rovnou k Jiřímu Valentovi, který dnes slaví 78. narozeniny. Na druhé straně stolu listuje Josef Pala ve štosu fotek a novinových výstřižků a hlásí největší úlovky. Jeden z nich zaujme benjamínka společnosti, 66letého Zdeňka Schovánka, který spěchá přes celou místnost a volá: „Počkej, to chci vidět, půjčte mi někdo brýle!" prosí Schovánek. Slituje se Jaromír Pasecký: „Tak já ti je půjčím, ale už si prosím tě pořiď vlastní. Hlavně, že máš motorku, ale brýle si musíš půjčovat,“ kára ho.

18. září 1965: Slovan Liberec – ČSSR A (0:5)
„Ti nám nařezali,“ hodnotí stručně zápas s reprezentačním mužstvem Josef Pala. Československý výběr si vybral Liberec pro přípravný zápas před utkáním s Rumunskem. Přitom zrovna výkon Paly v obraně tehdy trenér Musil vyzdvihl. Pro noviny uvedl: „Jsem spokojen s hrou, a hlavně s obranou, kde vynikajícím způsobem zahrál Pala.“ Hlavní úkol libereckého mužstva bylo hrát sice snaživě, ale opatrně, aby nezranili reprezentační hráče pře důležitějším zápasem.

10. května 1966: ČSSR B - rakouský Linz (2:1)
Další fotbalový zápas pořádaný při dojezdu Závodu Míru. Trasu dlouhou 130 kilometrů z Prahy do Liberce vyhrál Ital Guerra, který se musel prát, stejně jako zbytek pelotonu, se silným a chladným větrem. Za reprezentační béčko fotbalové béčko nastoupil liberecký Josef Myslivec.

Závod Míru ve městě byl pokaždé velkou událostí a organizační tým dokázal zvednou celé město na nohy. Díky tomu měli hráči možnost hrát s nevšedními soupeři a bylo to překvapení i pro ně, jak potvrzuje Josef Pala: „Zápasy domlouval organizační výbor Závodu Míru. My jsme se jenom dozvěděli, proti komu nastoupíme. Ale nervózní jsme z toho nebyli, naopak, pro nás to bylo za odměnu.“

Talentovaný sdruženář Jiří Konvalinka vybojoval na Evropském olympijském festivalu v Vuokatti stříbro.  Foto: ČOV
Skvělé stříbro na závěr sezony, řekl šťastný harrachovský sdruženář Konvalinka

23. května 1967: Slovan Liberec – olympijský výběr Maďarska 0:2
„Tak to byl zápas proti olympijskému mužstvu, včetně obávaného střelce Beneho, to byl vyhlášený maďarský hráč a střelec vítězného gólu na olympiádě v Tokiu 1964. Spousta lidí se přišla podívat hlavně na něj,“ vzpomíná útočník Štěpán Šlachta. „Jo, Bene, ten hrál na mě a hrozně mi nakopal," potvrdil se smíchem Josef Pala, který zápas kvůli zranění nedohrál. Na stadiónu se sešlo opět ke 30 000 diváků a Šlachta se svěřuje: „Tak velkou sportovní událost už jsem nikdy nezažil, budu si to pamatovat celý život.“

Nepodařilo se ale zaplnit tribuny pokaždé. Na 12. června roku 1971 byl naplánován zápas Slovanu proti profesionálnímu anglickému týmu FC Watford. V tu sobotu ovšem panovalo velmi chladné a deštivé počasí, ve kterém byla konkurence v podobě televizního přenosu finále Davis Capu nepřekonatelná. Na tribunách tak bylo slabých 1 000 diváků. A i ti, kteří dorazili, byli ze hry trochu zklamaní. "Angličani hráli sprostě, jen kopali, a to dost ostře,“ má v živé paměti Josef Pala. Kritikou nešetřili ani novináři, kteří zhodnotili výkon ostrovních profesionálů jako sotva hodný naší druholigové soutěže.

Tihle chlapci měli fotbalovou kariéru nalajnovanou jako hřiště před utkáním. Někteří, jako například Jaromír Pasecký hokeji, se aktivně věnovali i jinému sportu. Ale většina z nich od útlého mládí snila o velkém fotbalu. „Po vlastním míči jsme toužili všichni. Na tréninku se hrálo často jenom hadrákem, který vždycky ušil některý z rodičů. Kopačky byly taky leda po někom. Musely se na ně natloukat kožené špunty. Na to byl odborník kustod na Tatranu v Liberci, pan Pták,“ popisuje Jaromír Pasecký jeho fotbalové mládí. Když se potom dostali do prostředí klubu Slovan Liberec, neměli se špatně, jak uvádí Štěpán Šlachta: „Liberečtí hráči byli zajištění celkem slušně, spousta jiných klubů takové zajištění neměla. Vyjma kabin, ty byly na stadionu u Nisy v žalostném stavu.“ Sám byl několik let předseda oddílu kopané, takže měl o jeho financování nejlepší přehled: „Sponzoři tehdy neexistovali, takže jestli oddíl získá peníze byla otázka šikovnosti funkcionářů ve vedení. Kromě toho diváci v Liberci byli po fotbale žádoucí, takže docela dost peněz bylo ze vstupného na zápasy,“ říká zasvěceně.

Aby také ne. O tom, aby se na jediném zápase počítali diváci na desetitisíce si mohou dnešní hráči Slovanu Liberec nechat jen zdát. Ale kdo ví, třeba se jednou dnešní elitní hráči podobného zážitku dočkají. Třeba jednou zase budou tribuny na stadionech praskat ve švech. Možná je to přesně to, na co budou vzpomínat tak, jako společnost, která pulsuje v hospůdce U Točky. Přejme to zažít jim a přejme si to zažít jako diváci.