Kliknutím zvětšíteKanceláře hokejového svazu v jeho libeňském sídle jsou moderní, prostorné, světlé. Rozhodně nepřipomínají vlhké krypty pod odsvěceným chrámem, kde by se o půlnoci za svitu pochodní scházeli zlověstní hodnostáři v kápích, aby kuli tajemné pikle. Ve zmíněných kancelářích však zjevně musí být něco zvláštního ve vodě, nebo snad ve vzduchu, co nutí tamní funkcionáře a zaměstnance chovat se jako příslušníci tajné sekty.
Je přitom vcelku jedno, zda v čele svazu stojí Tomáš Král či (jako nyní) Alois Hadamczik. Už léta to vypadá, že komunikační strategii vedení českého hokeje řídí bavorští ilumináti. Stačí si vzpomenout na všechny ty kiksy, které provázely – a provázejí – změny reprezentačních trenérů.
Před lety (ještě za Krále) se například stalo, že svaz tuto zásadní informaci bez upozornění rozeslal obyčejným mailem, navíc – zřejmě pro jistotu – v odpoledních hodinách, kdy ve většině redakcí panuje mumraj blížící se uzávěrky. Nebo si vybavte, jak se Miloš Říha blahé paměti dozvěděl o svém konci ve funkci v okamžiku, kdy už jeho designovaný nástupce Filip Pešán na tiskové konferenci jaře rozprávěl o svých plánech a záměrech.
A co samotný Hadamczik, který ještě jako kouč po zpackané olympiádě v Soči svou rezignaci zhrzeně oznámil v takřka neznámém regionálním rádiu?
Kouzlo „českého stylu“
Že se věci nemění, rozhodně ne k lepšímu, dokázali svazoví mocipáni i v nekonečně natahovaném odvolávání Kariho Jalonena. Ne že by neměli právo a dokonce povinnost ukončit mu angažmá, pokud dospěli k závěru, že Fin českému nároďáku neprospívá. Loni sice pro Česko získal na mistrovství světa první medaili po desetiletém půstu, ale letos se mu turnaj nepovedl a ani jeho koncepce jistě nebyla bez vad.
Problém je jinde. Vyjádření některých vlivných mužů, například známého experta na hokej a perník Petra Dědka, dávala hned po MS tušit, že je vlastně rozhodnuto. Že se u Jalonena čekalo jen na vhodnou záminku, abychom se obtížného cizince mohli zbavit. V kuloárech se vědělo i to, kdo ho má nahradit.
V tuzemském hokeji je totiž stále široce rozšířena sice vágní, leč svůdná představa o specifickém „českém stylu“, který je prý výjimečný, úchvatný, dokonalý. Cizinci pro něj nemají pochopení, nejsou dost pravověrní.
Jágr proti Voráčkovi
Ovšem stačí se podívat na výsledky národních týmů (i mládežnických) za poslední dekádu, a je jasně vidět, kam vedl anachronický důraz „na ten náš chytrý český hokej“. To, co fungovalo na přelomu tisíciletí, už zkrátka neúčinkuje.
A teď zpátky k iluminátům na svazu. Výkonný výbor zasedal, rokoval, dumal. Znovu a znovu. Když už to někomu přišlo poněkud trapné, třeba Jakubu Voráčkovi, byl rázně okřiknut. „Kritici nemají všechny informace,“ ozval se Jaromír Jágr, když se předtím zřejmě nalokal svazové vody. Zapomněl totiž, že on a jeho kolegové žádné informace neposkytovali.
Nakonec s bizarně nezvládnutou pompou oznámili to, co se vědělo (minimálně) měsíc. Že to celé šlo vyřešit elegantněji, důstojněji? To by asi nebylo dost „české“.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
