Výstava je k vidění jen do 12. srpna.

Asi se všichni shodneme, že válka patří mezi nejhorší zlo, které lidstvo trápí. Vybavíme si nedávné záběry z Jugoslávie nebo Čečny a samozřejmě vzpomínky na válečné zlo největší, Druhou světovou. Málokdo však dnes vzpomíná na válku, která se dotkla VŠECH českých rodin a domácností, na válku, kterou ex post nazvali Velkou, nebo Světovou.

Výstava Do Vánoc jsme doma!„Tak nám zabili Ferdinanda“ zní věta, s níž má dnes většina Čechů spojen začátek prvního světového válečného konfliktu. Když však nebudeme číst humoristické knížky a podíváme se do historických dokumentů, najdeme zde obrázek odlišný od domácnosti Josefa Švejka a paní Müllerové.

Nadcházející válka nebyla zdaleka jen obávanou a odmítanou záležitostí – spíše naopak. Léta míru, který okolo přelomu století vládl, stejně jako neznalost nových technologií, které válku promění z rytířského řemesla v chladný průmysl smrti – to všechno přispělo k tomu, že lidé měli velmi zkreslené představy.

A tak místo obav a protiválečných akcí naše města a vesnice zaplnilo spíše nadšení. I když je pravdou, že Češi byli ve své proválečné náladě umírněnější, než jiné národy Rakousko-Uherska, jakýsi „furor bellis“ se nevyhnul ani nám. Politici, veřejné osobnosti, společenské organizace i jednotlivci se předháněli v nadšení a podpoře války, která otevře cestu jak k politické spravedlnosti, tak k hmotné prosperitě. Vždyť to, co nás na Balkáně čeká, to nebude vlastně ani válka, jen taková procházka v parádních uniformách, plná dobrodružství a úspěchů na poli cti a slávy. Kdo by to nechtěl zažít? A „do Vánoc jsme doma!“.

My dnes už víme o čtyřech letech hrůz na frontách celého světa, o chemických i biologických zbraních, o tyfu a dysenterii, které zabili více vojáků než šrapnely. Víme i o milionech civilistů, umírajících hladem, nemocemi a podvýživou mnohdy v horších podmínkách, než byly ty ve frontových lazaretech. Víme i o zlu totalit komunismu a fašismu, které vyrostly z této válečné bídy, aby si vyžádaly větší daň na životech, než všechna bojiště Velké války.

Vraťme se ale na začátek. Prostřednictvím malé výstavy ve smržovském Zámečku se vraťme do doby, kdy noviny píší o ultimatu Srbsku, kdy na sloupech kandelábrů čteme výzvu „Mým národům“ a kdy vojáci, okrášlení květinami a zelenými ratolestmi odcházejí za veselého zpěvu čackých písní. Rodiny, které je vyprovázejí, mají sice trochu obavy, ale jsou i plny hrdosti a očekávání. „No tak neplač, vždyť do Vánoc jsme doma.“

Na výstavě můžete vidět současné fotografie Mariana Majtana, které mapují pomníčky v našem blízkém okolí, vážící se k období Velké války.

U většiny z nich jsou přiloženy dobové pohlednice nebo fota, na nichž jsou zachyceny ve své dřívější podobě a návštěvník si tak může udělat svůj vlastní úsudek, jaký byl jejich osud na cestě časem. Uvidíte i součásti vojenské výzbroje a výstroje, tiskoviny a fotografie, ale i předměty související s denním životem obyčejných lidí v době 1. světové války.

Výstava Do Vánoc jsme doma!

Velmi zajímavé jsou předměty a materiály zapůjčené z rodinných archívů, vážící se k osudům konkrétních účastníků války, někdy i z našeho okolí. Dopisy, fotografie nebo frontové výrobky vojáků.

Vyrábět dečky technikou tenerife prý vojáky uklidňovalo. Tuto vyrobil Václav Kraus z Valdic, který sloužil jako „lapiduch“. Jeho vnučka Líba Novotná dnes žije ve Velkých Hamrech.

Přijďte nahlédnout do historie, která vůbec není vzdálená.

Výstava je otevřena od 1. do 12. srpna, navštívit ji můžete po celou pracovní dobu kulturního střediska během týdne – v pondělí a ve středu do 17 hodin, v úterý a čtvrtek do 15 hodin, v pátek do 14 hodin, o víkendu pak od 10 do 12 a od 13 do 16 hodin.

Za pořádající kluby vojenské historie srdečně zvou David Merkl a Ivan Peschka.