Oldřich Vízner, Dana Syslová, Dana Batulková, Otakar Brousek ml. I tyto herce uvidíme s Mášou Málkovou a Stanislavou Jachnickou v neděli od 19.30 v DK Ústí ve Hře vášní.
„Tuto bravurní komedii napsal Peter Nichols na věčné i vděčné téma krize středního věku a smysluplnosti manželského svazku v okamžiku, kdy děti opustí rodné hnízdo, a je třeba se opět zeptat, co nás ještě drží pohromadě a jaký smysl má naše další soužití. Hra odhaluje nejen to, kým se zdáme být, ale i to, co skrýváme hluboko uvnitř, tedy doslova přivádí na jeviště alter ego svých hrdinů," uvedl Zdeněk Kymlička z agentury For, který Forbínu pořádá.
Více o úspěšné inscenaci řekla herečka Dana Syslová, která v inscenaci hraje roli manželem (Oldřich Vízner) podváděné manželky.
Duše versus tělo
Divadelní přehlídka Ústecká forbína, na kterou v neděli 18. října přijedete a s kolegy Hru vášní zahrajete, nabízí většinou svému publiku komedie nezřídka až bláznivé. Letos ale začala komediálním dramatem „Každý den, šťastný den" s Bárou Hrzánovou v hlavní roli a ani Hra vášní, soudím, nebude „klasická řachanda". Souhlasíte?
Je to hra v podstatě velice vážná, inscenace o lásce manželské i milenecké, o bolestných ztrátách lásky. Každá z našich postav, s Oldřichem Víznerem hrajeme manželský pár, má svoje ego. A vzhledem k tomu, že se hádá duše s tělem, z toho vznikají komické situace. Protože duše říká, co si ten člověk myslí, ale tělo mluví jinak. Takže je to v podstatě tragikomedie.
Je ta hra trošku, či snad dokonce hodně o přetvářce?
I přetvářka tam je. Když muž lže ženě, že je jí věrný, a není, tak se přetvařuje.
Jak Hru vášní Peter Nichols napsal? Čeho si na jeho textu nejvíce ceníte?
Ta hra je o vztazích, o lidských hodnotách. O tom, co v lidském životě platí a co je jen povrchní. Její text je hodně hluboký, ale podávaný lehčí formou. I když jde o složité libreto, v divadle Rokoko jsme ho měli hodně rádi. Hraje se nám dobře, i když dala moc práce. To když jsme třeba na jevišti čtyři, mluvíme přes sebe, někdo mluví jen se svou duší a jiný zase s partnerem… Na první přečtení se nám to v začátcích zdálo naprosto nesrozumitelný, ale pak jsme s paní režisérkou Lídou Engelovou pochopili, že je to vlastně velice jednoduchý. Jen se musíme poslouchat a vnímat, co duše toho druhého člověka říká. Ta hra je zkrátka o životě, o věcech, které se v něm dějí. A není napsaná hloupě, i to nás na Hře vášní bavilo a dál baví. Osm let jsme ji s velkým úspěchem hráli v Rokoku a myslím, že bavila i diváky. Proto jsme se rozhodli ji neukončit, ale jezdit s ní po vlastech českých a dál ji hrát.
Kateřina Hilská, která Hru vášní přeložila z angličtiny, je manželkou významného českého shakespearologa Martina Hilského. Co myslíte, má Hra vášní něco společného i s klasikem Williamem Shakespearem?
Ne, to vůbec ne. Je to moderní hra, s ním nemá nic společného. I když i Shakespeare psal o lásce a o její ztrátě, také on má v dramatech humor… Ale takové prvky má vlastně každá dobrá hra, ať už je od Shakespeara nebo od jiného autora.
Zprvu jste hráli Hru vášní v trochu jiné sestavě. Ta změna přišla proto, že jste s ní poté vyjeli po vlastech českých?
Ale v ní se nic neměnilo. Jen zpočátku dívku, která ve hře všechno rozpohybuje, hrála Zuzka Kajnarová, která později otěhotněla. Takže už místo ní dlouho hraje Máša Málková. To je jediná změna, ale už tak trvalá, že ji ani nikdo za změnu nepokládáme.
Nebyl důvod končit
Hráli jste Hru vášní v Rokoku od roku 2007. Co o ní říká fakt, že byla na repertoáru tak dlouho? Znamená to, že je tak dobrá?
Asi ano. A lidi na ní chodili, tedy nebyl důvod ji stahovat z repertoáru Rokoka.
Jaký je Oldřich Vízner na pódiu jako člověk, který své manželce ve hře lže, „podvádí" vás. Ceníte si toho, že hrajete právě s ním?
Olda je výtečný herec, také spolu na scéně nepartneříme poprvé. Velice dobře si rozumíme, slyšíme na sebe. To, že se v té hře jaksi hádáme a nenávidíme, to už patří k našim rolím. Ale jako herecký partner je Olda skvělej, hraje se mi s ním moc dobře.
Prozraďte, pomstíte se manželovi za to, že si ve hře našel jinou partnerku, o dost mladší dívku? A jak už víme, jde o pěknou potvoru…
Ne ne, má postava to odnese velice těžce. Opustí ji duše, zůstane jen tělo, čili prázdná nádoba. Prožila velkou bolest a chtěla skončit se životem, po všech těch peripetiích tam vůbec není myšlenka na pomstu. Jen se tělo snaží žít prázdnej život dál. A to je na tom to zvláštní, hezký. Když totiž už člověk duši nemá, co z něj zbyde? Jen kus masa.
Komu je podle vás hra určena?
Je spíš pro ženský, aby byly ostražitější ve vztazích, když cítí, že se něco ztrácí. A možná je pro ně i varováním…