Na programu byla mimo jiné jak jinak než recitace autora, jehož přátelé z Pánského spolku přátel šachu pasovali před několika lety i na rytíře poezie, četba na aktuální téma – Složenka, kterou spolu s Milanem Brožem bravurně předčítala také Irena Kaufmanová z městského divadla, dále nechyběl Bůček po francouzském způsobu, jenž se na výstavu s názvem C'est la vie! více než hodil a mnohým přišel také velice k chuti. A vše prokládal hudebními kytarovými vstupy učitel ze Základní umělecké školy v Jablonci Karel Jiroš.

Účastníci tohoto malého kulturního uspořádání se dobře bavili, po skončení oficiálního programu diskutovali na mnohá jiná aktuální témata. Na přetřes přišly také například jablonecké chodníky, to když jedna dáma vytáhla tašku, začala se přezouvat a boty na podpatcích do ní ukládat, snad aby se mohla městským centrem odebrat k domovu. „Nedá se tam chodit ani v rovných botách," posteskla si její známá. „Je vidět, že manželky našich radních nechodí městem, protože jinak by tu dlažbu musely svým mužům omlátit o hlavu," zlobila se energická dáma s elegantními střevíci již v tašce. Zatímco přítomní pánové mlčeli a dle výrazů v obličejích nechápali ženské řeči, v éteru u dam šlo zachytit myšlenku na mobilizaci, aby se zachránilo alespoň ještě to, co se zachránit dá.

SLOŽENKA

Milan Brož

Nová doba nových si žádá činů. Tedy pardon, opravil bych, to sice také, ale hlavně: … nových si žádá dovedností.
Je pravdou, že učit se musí člověk celý život, nejen v určitém povolání, ale i v obyčejném životě, aby mohl normálně žít.
Omluvte prosím slovo normálně, nepatří tam.
Tedy nenormálně?
To také ne.
Snad tedy: aby mohl vůbec žít.
Prosím, to chápu. Ano, chápu to, nevím však, jak to napravit. Mé dosavadní vzdělání mi na to nestačí, marně se sháním po nějakém kursu, rekvalifikaci. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsem v dnešní době za blbce, tedy ne pořád, ale zdá se, že čím dál častěji. Několikráte mi toto bylo naznačeno a nejsem dnes dalek toho, abych tomu začal věřit. Vlastně o nic nejde – má paní to ví již dávno.
Jistě se ptáte kdy, kde, jak? Já se vám tedy přiznám. Dnes, ve věku krátce přežitých padesátin, neumím vyplnit složenku. Poštovní. Tedy – umím, nebo jsem si to alespoň myslel, že umím. Přinejmenším alespoň teoreticky. Pravda se však svým opakem ukázala býti krutou.
Odesílal jsem nedávno nějakých snad tři sta čtyřicet šest korun českých. Složenku jsem se snažil pečlivě a krasopisně, přesně podle vzoru, tak aby to poštovní technika po mně přečetla, vyplnit. Hrozně mě u toho vždy bolí ruka.
To je taková zajímavost. Píši-li dopis, něco zaznamenávám, apod., ruka mě nikdy nebolí. Vyplňuji-li však něco, zejména pak složenku, ruka mě po velice krátké době začne tuhnout, bolet, že nemůžu pokračovat. Vyplňování složenky musím prokládat odpočinkovými pauzami, ruky protřepáním. Píši, snažím se krasopisně tiskacím písmem, práci prokládám odpočinkem.
Ouha, při vyplňování čísla účtu příjemce jsem silně přetáhl čtvereček, číslo je nečitelné. No nic, protřepu si ruku, tak, ještě jednou a:
„Prosím vás, nedala byste mi novou, já to zkazil," prosím paní za okénkem. Dostalo se mi složenky nové společně s milým poučením: „Dejte si pozor!"
Volím jinou taktiku, nestojím, ale k dílu si sedám. Pane, to jsou vymoženosti, to za komunistů nebylo. Protřepávám ruku a začínám s vyplňováním.
Jde to poměrně dobře. Zatím je to stále ještě čitelné. Ruka tvrdne, raději si dávám pauzu. Protřepávám, ještě pár kroků pro uvolnění celého těla a pokračuji ve vyplňování. Jde to. Už jsem zase u čísla účtu příjemce.
Musím protřepat a pokračuji, tentokrát bez procházky. Zdárně překonávám kód banky, variabilní i konstantní symbol. Tak, to nejdůležitější mám za sebou. Než budu pokračovat raději ještě protřepu. Už jen adresáta a příjemce. Pěkně krasopisně, pomalu, ruka zase tuhne, ještě jednou protřepat. Hotovo. Z peněženky připravuji peníze, to již v krátké frontě, která se mezi tím u okénka vytvořila. Se zalíbením si prohlížím krasopisně, no, spíše čitelně, mnou vyplněnou složenku.
S díla mám radost, ještě jedna paní a budu na řadě. Ještě jednou si složenku čtu a už je čas, už přistupuji k okénku a:
„Prosím vás," šeptám bázlivě, „nemohla byste mi dát ještě jednu složenku?" Z okénka se, doprovázeno pohrdlivým úsměškem, ozve něco jako: „Chmmmh!" a škvírkou mi je prostrčena nová složenka. Abych vás dlouho nenapínal, složenka byla sice vyplněna řádně, čitelně, ale – při mém soustředění na písmo jsem přehodil adresáta a příjemce.
„Klid!" poroučím si. „Spraví to malá procházka." Vycházím z pošty, zhluboka se nadechuji.
Tak kam? Nedaleko pošty je malá zahradní restaurace, dám si jedno pivo, vyplním složenku tam, a bude. Pivo chutná, aby ne, když točí Jaroušek.
Na stolku jsem si udělal místo, vyplňování jde pěkně. Pravda, sem tam musím protřepat, ale je to „jiný kafe" nežli na poště. A propó – kafe. Dám si ještě kávu. Tak, pěkně pomalu, vše kontroluji. A je to, dopíjím kávičku, se zalíbením hledím na tentokráte i krasopisně vyplněnou složenku, platím a v dobré náladě se vracím na poštu.
Pošta se mezitím vyprázdnila, žádná fronta. S halasným „Tak už jsem tady!" přistupuji k přepážce. Ani nedůvěřivý pohled poukázkové odbornice mi nemůže vzít náladu, tentokráte si jsem jistý. Prostrkuji složenku okýnkem a opět připravuji patřičný obnos. Paní hrábne po složence a automatickým pohybem ji vloží do štemplovacího stroje.
„Pane," se soucitným pohledem na mne prohovoří tichým mírným hlasem odbornice, „pane, musíte si to vyplnit znovu. Podívejte, tady to číslo účtu, to se nemůže psát zleva. Musíte pěkně zprava, odzpátku, jinak to stroj nevezme!"
Zdá se mi, že nastal konec světa. V první chvíli vůbec nechápu její slova. Motá se mi hlava, sotva se udržím na nohou, leč paní mi škvírou prostrkuje další, tentokráte rovnou pro jistotu, složenky dvě.
„Ale pospěšte si, budem zavírat," dodává.
Odpotácím se ke stolku, doslova klesám na židličku a překotně začínám vyplňovat. Ruka mi nadobro ztuhla, již ani protřepání nepomáhá. „Budeme zavírat!!!" … mi zní v uších. Krasopis, nekrasopis, spěchám. Začínám pociťovat nutkání na záchod, to víte pivo a kafe, co můžete čekat. Ruka mi od zápěstí k lokti napuchla, nemohu hýbat prsty, jsou v křeči. Potím se, z čela mi kapka potu skanula rovnou na složenku a rozpila zasílanou sumu. Oceňuji, s jakou prozřetelností mi tentokrát paní za okénkem dala rovnou poukázky dvě a začínám znovu vyplňovat.
Vůbec to nejde, snažím se, nohu přes nohu abych to vydržel, potřebuji na záchod. Těsně před zavíráním se u přepážky opět vytvořila fronta.
Hotovo, konečně. Trhavým vrávoravým krokem zaujímám své místo ve frontě. Veškeré úsilí soustřeďuji na to „Vydržet". Složenku už vůbec nekontroluji. U přepážky vznikl nějaký problém, fronta nepostupuje.
Přešlapuji křečovitě z nohy na nohu. Pravou ruku mám stále zkroucenou v křeči, zatím nepovolila. Halou proběhne člověk: „Zavíráme!" Hlaholí na všechny strany. To je opravdu velká vzpruha pro mě. Jsem poslední.
Již asi popáté přistupuji k okénku. Zatím jsem to udržel, nemohu se však, z pochopitelných důvodů, k okénku předklonit. Dělám jakýsi polodřep a levačkou vsouvám poukázku do škvírky.
„Zavíráme," se opět ozývá z haly. Z křečovité pravačky mi vypadly peníze na zem.
„Tak vidíte," vítězoslavně praví odbornice, „že to jde." Poukázka je naučeným pohybem vsunuta v štemplstroj. Nic. Odbornice povytahuje a zasunuje znovu. Opět nic. Samým úsilím přestávám vnímat okolí, začíná mi vynechávat i sluch. „Je to nečitelný. Já vám to pomůžu vyplnit, " jsem ještě zaslechl a pak se…