Logicky se nabízelo tvůrčí duo představit dohromady, ovšem nakonec jsem se při šíři aktivit obou partnerů rozhodl dát prostor každému zvlášť. Není také vždycky jednoduché při dnešní vytíženosti tvůrčích osobností najít čas a protnout dráhy na delší chvíli.

FILIP HOMOLA, HEREC, REŽISÉR A HUDEBNÍK

V současné době prožívá svou druhou režijní zkušenost s velezajímavým představením „Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých“. Za hodně dlouhým názvem se skrývá inscenace, jejíž inspirací byla kniha Atlas odlehlých ostrovů německé spisovatelky Judith Schalansky. Režijně se Filip Homola uvedl už v roce 2009 představením Pandemonium. Tahle inscenace patří mezi studiová díla, která vznikají v posledních letech jako sice vedlejší součást tvorby Naivního divadla, ale tahle dvojkolejnost Naivnímu sluší. Vedle sebe tak můžeme vidět jak formy ušité na míru většímu pódiu, tak experimentálněji pojaté kusy, které jsou zase vhodnější do komorního prostoru studia. 


Nejen o divadle, ale i dalších aktivitách jsme vedli rozhovor s Filipem Homolou.

Slyším samé pochvalné odezvy na poslední představení Naivního divadla „Jsou místa oblíbená tmou…,“ které jsi režíroval. Inscenace vznikla podle knihy Atlas odlehlých ostrovů. Mohl bys přiblížit ten impuls k vzniku nové inscenace? Co tě na knize nejvíc upoutalo?
Impulsem byla samozřejmě kniha. Ukázal mi ji jeden kamarád před třemi roky v létě, taková chladná část léta, začátek července, to bývá vždy vachrlaté počasí, co se teplot týče, zvláště ve východních Čechách, nahoře. No, byla to krásná kniha a oslovila mě. Když jsem ji četl, už jsem viděl obrazy, divadelní obrazy, hudbu.

Kora et le Mechanix, tvůj hlavní hudební projekt, kterému se věnuješ s Michalem Kořánem, stojí za hudbou v představení. Vždycky mě zajímalo, jak vzniká hudba k divadlu, jak je to u tebe-potažmo, jak duo Kořán-Homola pracuje s hudbou jako „soundtrackem“?
Vzniká různě, jak kdo chce. Nejčastěji tak, že hudebník během zkoušení předává režisérovi hudbu a písničky, a ten mu vykládá, co by měl změnit, jaká je to atmosféra. Tady to chce udělat živější a tady rytmus a tady strašidlo, tady budeme zpívat, protože děti mají písničky rády. U „Ostrovů” to bylo jinak. Paradoxně vznikla nejdřív hudba a na tu se pasovaly obrazy. Asi takové videoklipy, tedy vlastně divadloklipy, tedy vlastně scénoklipy, nejspíš asi taková scénická instalace. Takže ten náš model by mohl být asi takto: myšlenka-hudba-obraz-konstrukce-instalace-prezentace.

Jsou místa… je inscenace založená na imaginaci, tak jako předloha. Jsi taky posedlý „snílek“ cestovatel, toužíš po dalekých ostrovech, nepoznaných zemích?
Snílek mi zní tak trochu pejorativně. Snivec, těch pár znám, jako od Kubina, to spíše. Ne, nevím, asi, tedy ano, cestuji rád. Má to jinde jinou vůni, jsou tam jiné obrazy, jinak vnímáš svět. Ale nemusí to být zrovna exotika, krásná zákoutí najdeš i hodně blízko od domova. Mě vlastně ani nezajímá exotický ostrov, ostrov je symbol. Západní Berlín byl také ostrov, ostrov svobody uprostřed komunistického moře, ne? Mám rád místa, kde do přírody zasáhl člověk, třeba i necitlivě, v minulosti a ta příroda si ten svět bere po kouskách zpátky, prorůstá betonem, kolem něhož vznikají nová spojení přírody a člověka. Podívej se například na Hradčany, nebo Milovice, Most, Peenemunde, Černobyl atd.

Považuju za hodně šťastné, jak Naivní divadlo využívá potenciál svého souboru. Třeba ty se svou ženou Michaelou máte určitě výrazný „rukopis“ na svých inscenacích. Hudba je tam poměrně výraznou složkou. Máte oba s Michaelou nějaký sen, co byste rádi v Naivním zkusili?
Hudba a poezie, to je přeci to nejvíc! Podívej, je to asi tak: kdyby moje žena nebyla režisérkou, tak bych asi žádnou scénickou hudbu nedělal, nebo možná dělal, ale rozhodně ne v takové míře. Rukopis se samozřejmě postupem času vyvíjí, vypisuje, zkrásňuje, dosahuje určitého bodu preciznosti, vrcholí ve své formě a potom zase upadá, zošklivuje, znečitelňuje, až zmizí docela. Je to oblouk, vývoj, a tak je to se vším. Jen nikdy nevíš, v jaké jsi fázi. S tím divadelním snem je to často klišé. (Chtěl bych si ještě zahrát Hamleta, aby mě bylo celé jeviště a město a zem, velká role, nebo: chtěl bych vytvořit velké umělecké dílo na velké téma- “Zločin a trest” na loutkovém divadle.) To je blbost! Kdo takhle přemýšlí, je ztracen! Směřování divadla – to si myslím, by mělo být to nejdůležitější. Správný směr. Udržet divadlo pro děti jako městskou instituci, kde divák ví, že dostane kvalitní zážitek a velkou dávku imaginace, kde bude překvapován, okouzlován a také vychováván k tomu, aby dokázal rozpoznat dobré od špatného. To bude nejspíš ten SEN. SEN o tom, aby naše divadlo mělo možnost jít dál tímhle směrem a také, aby si ti, kteří nás budou v budoucnu zřizovat, uvědomovali, že je nesmírně důležité takové divadlo ve městě mít.

Michaela hraje na housle, u tebe mám pocit, že asi dokážeš hrát na leccos, přesto převažují elektronické a ambientní zvuky. Vlastně jsem tě slyšel hrát jen na bicí v Budulínkovi. Co ty a akustika-klasické nástroje?
To je mýtus. Já ani na ty bicí hrát neumím, já je jen používám. U nás doma je přes „akustiku” odborník Michaela, ona je tak trochu multiinstrumentalistka. Já osobně bych tak akorát dokázal ty akustické nástroje preparovat a snažil se z nich dostat zvuky, které pro ně nejsou tak úplně typické. Poté bych to „snímnul” snímačem a upravoval. Tak bychom se dostali k elektroakustice, ale to by mi nestačilo, tak bych to prohnal počítačem a vysekal bych z toho nějaké „glitche”, ostatní bych smazal a zůstal by jen ten krásný elektronický ruch.

S Michalem Kořánem máte za sebou už pět nahrávek Kora et le Mechanix, poslední je „10 000 žárovek“ inspirovaná H. M. Enzensbergerem. Pracuje se ti líp, když máš před sebou výraznou, třeba literární předlohu, nebo máš radši úplně svobodný prostor?
Ano, a před tím jsme měli album „300 měsíců” inspirované československou sci-fi literaturou 50.-60. let. I první album „Excursin” mělo téma. Kosmodromy. Takže jsme o nich studovali všechny možné materiály, skládali a rozkládali mapy, hledali příběhy. My jsme vlastně vždy měli nějaké téma. Vždy byla naše alba koncepční a asi to tak už zůstane. Téma, koncepce, je vždy lepší. Musíš poslouchat celou desku, abys z toho něco měl, a ne jen jednu skladbu, aby sis z toho celku v sobě něco poskládal.

S Michalem jste hráli s nejrůznějšími jmény světové elektronické scény, s Feneszem, P. Jeckem, ad. Předpokládám, že tenhle bezbřehý proud hudby celkem sleduješ, máš nějaké oblíbence, nebo je nějaká oblast elektroniky a experimentu tobě bližší?
Snažím se sledovat novinky ve všech mých oblíbených vydavatelstvích, kde se co děje, a kdo vydal nové album. Ale poslouchám už daleko méně než dříve. Třeba Michaela každý večer uléhá se sluchátky na uších, tak to já bych nedokázal. Čím dál tím méně poslouchám hudbu, písničky už jsem téměř vynechal, a na Cage, Rilleyho a Stockhausena nemám nervy. Proto preferuji ambient, tiché dlouhé tóny, klid, čas k přemýšlení, nebo jen se nechat plynout. Doba je plná debilní hudby kolem nás. Teď každou noc poslouchám, jak zní město, přes otevřené okno. To je Hudba!

Od poslední nahrávky Kory uběhly dva roky, máte rozpracováno něco nového?
Jistě, vždy máme něco rozpracováno. Nápadů je dost. Domluvili jsme se s Michalem, že ještě tenhle rok bychom vydali jako Kora et le Mechanix hudbu, kterou jsme loni složili k rozhlasové hře „Blahoslaveni tiší”, protože nám zbylo dost materiálu, který se nepoužil a myslíme si, že by byla škoda jej „neukázat”. Potom bychom nechali „Koru” trochu odpočívat a pod vlastními jmény chceme připravovat album, které by se mělo věnovat počátkům kosmonautiky. Nahrávka bez hudebních nástrojů. To mě teď láká: bez hudebních nástrojů! Studio jako nástroj! Ale to už někdo, nevím kdo, řekl.

Oba s Michaelou toho stíháte celkem dost, zjistil jsem, že máš za sebou taky výstavy fotografií. To jsem vůbec netušil, ještě fotíš?
Výstavy jsem měl celkem tři, bylo to hezké období, ale s nástupem digitální fotografie už je to trochu nuda, každý fotí, každý to projede aplikacemi a šup, je tu umělecká fotografie. Občas fotím kolegy, nebo nějaké momentky ze zájezdů, nebo fotbalové stadiony. Občas si pro sebe udělám nějakou knížku s fotkama v nákladu cca dvou kusů, ale vystavovat to né. Jestli vystavovat, tak nějaké zvuky, to mě láká, zvuky ano!

FILIP HOMOLA
Narozen 12.3.1969, Praha
Od roku 1999 v Naivním divadle, 45 inscenací.
Ocenění:
– Cena Mateřinky 09 za herecký výkon v Pohádce o Raškovi
– Cena Mateřinky 2013 za herecký a muzikantský výkon v inscenaci Budulínek (spolu s M. Homolovou)
– Čestné uznání Mateřinky 2015 za kolektivní herecký výkon v inscenaci O beránkovi, který spadl z nebe
Hraje v Kora et le Mechanix s M. Kořánem