Jan Pikous mě osobně pozval do svého, jak sám říká doupěte jezevce, a já dostal příležitost pokusit se zahlédnout něco pod povrchem. Přes to, že svými fotografie dobyl japonské Tokio, kde měl během devíti let jednu výstavu ročně, celý život zůstává skromným člověkem bodrého vystupování, za kterým se ukrývá citlivá, možná trochu raněná duše námořníka objevitele.

Jan Pikous si celou svou cestu vyšlapal sám, bez cizí pomoci a ke konci své fotografické kariéry ho potkal tokijský úspěch, který zaslouží obdiv. Jen jeho desetidenní pobyt v Tokiu vydal na malou knížku, kterých má Jan Pikous na svém kontě řadu. Stránka novin je příliš krátká…

První věc, na kterou se vás zeptám, je samozřejmě vaše rodinná výstava v Galerii U Rytíře. Jak to vlastně vzniklo, jste spokojený?
To je skutečnost, byl to můj nápad. Protože jsem si říkal, kluci mají fotografie všelijaký, Jurda od Brna (malíř Jiří Pikous) obrázky malovaný, jsme čtyři, to by stálo za to dát to dohromady. Nejdřív jsem mluvil s Jurdou, jestli by šla udělat knížka, katalog, který když viděla Iveta Vírová (Galerie U Rytíře), nabídla nám termín. Ten prostor je ale dost složitý a komplikovaný.

Jó, vy nepamatujete výstavní síň nahoře v radnici. Tam to nebylo tak veliký a bylo to koncentrovanější, navíc to bylo oddělený kafeterií, kde si lidi mohli u stolečku posedět, jak to má být. Protože důležité je, že se sejdou lidi, kteří se často nepotkávají…

Galerie by měla být místo, kde se lidé potkávají, třeba nejen kvůli výstavě…
Ano, jistě, samozřejmě. Galerie má být místo, je místo, kde uvidíte nové věci, o kterých můžete mít pro příště pojem, ale důležitější je, že se tam hlavně setkáte s přáteli, které potkáváte těžko. Také jiné je to na ulici nebo v práci, to je jenom takový americký how do you do?

Takže nahoře v té galerii se sedávalo u stolů se čtyřmi nebo dokonce šesti židlemi a vyprávělo se. Potkávali se kurátoři, kteří se potom rozjeli do Prahy nebo do hospody a kamarádi a kamarádky, holky krásný kolem, to bylo vždycky nejlepší. Bylo to srandovní, legrační a potěšující. (smích)

Když jste všechny ty práce viděl pohromadě, jak se vám to zdá?
Myslím, že je to dobré. Dneska by to každý z nás asi trochu upravil, vybral něco jiného. Já bych vyměnil dvě nebo tři fotografie. Tak je to pochopitelně vždycky. Jiří z Brna taky říkal, že by vybral jinak. Celkově si myslím, že to byla výstava, na kterou se dalo koukat, a ukázalo se dobrý fotografický vidění všech kluků. U Šimona jsem se bál s čím přijde, má takový všelijaký nápady, bejkárny… Taky přišel a měli jsme Vládu, museli jsme ho trošičku srovnat…

Byl moc divoký…
Divokej. To ta škola z něj udělala. Chtěl tam dát všelijaký seriály a cykly… Tak jsme se trošku nepohodli, ale nakonec dobrý. Jinak Honza, to je klasik. S tím jsem neměl žádný potíže, jen jsem ho prosil, aby nevybíral žádný barevný listí, říkal jsem ať najde nějakou zimu. Zimu, Honzo, jsem volal a ukazoval jsem mu mého oblíbeného malíře Františka Kavána.

Teď bych udělal obrovský skok zpět, ke zřejmě nejúspěšnější kapitole vašeho života, k několikaletému období, kdy jste vystavoval v Japonsku. Jaká to byla zkušenost, jak to celé vzniklo, co to pro vás znamenalo?
Začalo to v roce 1993. Japonci byli udivený, že mám boty. Bylo to v době, kdy neměli moc ponětí, jak tu žijeme. Na moji výstavu v Severočeském muzeu v roce 1992 přijela kurátorka z Tokia, a když ty moje obrázky viděla, chtěla je tam mít. Pane, na hlavní tokijské třídě Gynza.

Jaký to pro vás byl pocit, když vám to navrhla?
Řekl mi to můj kamarád z Kanady, který se s ní zná a mluví japonsky, já bych jí nerozuměl. On mi zároveň dělal tlumočníka po celých deset dnů, kdy jsme byli v Tokiu. Takže kurátorka řekla, že tohle musí být v Tokiu. A protože zároveň vyučovala muziku a pohybovala se v uměleckých kruzích, měla známého, který provozoval galerii, kterou pro výstavu zapůjčil.

Jinak by to pro nás bylo absolutně nemožný, finančně. I z jiných důvodů. V té době Japonci věděli houby, kde je nějaký Československo. Tahle moje výstava měla velký úspěch. Ukážu vám výstavní knihu…

A vy jste vystavoval fotografie, které byly i na výstavě v muzeu?
Ano. Byl to můj výběr originálů, který jsem posílal do Japonska. Já sám jsem tam byl na první výstavu, celkem deset dní a v následujících letech jsem tam měl jednu výstavu každý rok, celkem devět výstav. Fotografie se obměňovaly a dělal jsem také nové. Z první výstavy toho moc nezbylo, byl o to zájem.

Vy jste měl vlastně víc výstav v Japonsku než v Čechách…
Samozřejmě, pane. Devět. Od roku 1993 až do 2002. Dostával jsem dopisy. Jedna japonská dívka v města Kobe, kde bylo zrovna zemětřesení, mi napsala tak krásný dopis, tak krásně napsanej, tak jemně, krása… Mám i natočené kazety, které jsem promítal pro veřejnost, ale potřebovalo by to nějak sestříhat. O cestě do Japonska jsem napsal takovou malou knížku Od pazderny po Tokio, mám jich už málo, ale jednu vám teď dám, abych nezapomněl…

Čím myslíte, že je vaše fotografie tak oslovily?
Mě to samotného překvapilo. Ještě neexistovaly žádný digitály a oni pořád za mnou chodili a ptali se, jak to dělám…

A prodával jste?
Jo, hodně. Každej prodej pro mě znamenal velký peníze… Byla pro ně, v Tokiu, zajímavá ta moje technika, sendviče (fotografie složená z více negativů položených na sobě, poznámka redakce), které dělám. Vždycky, když jsme se přišli na výstavu podívat, jinak jsme různě jezdili po Japonsku s kamarádem Zdeňkem z Kanady a s kurátorkou Hiroe, vždycky tam bylo plno lidí a pořád se mě ptali, jak to dělám. Vyšlo i hodně textů v novinách, v těch nejvýznamnějších. No, tak to je o Japonsku.

Byli nadšený a byli nádherný. Já jsem byl z Japonska u vytržení. Byl to naprosto jinej svět, než jsme tu zažívali my. Samozřejmě. Já si vzpomínám na setkání s významným tokijským fotografem, který přišel na slavnost, kterou k výstavě pořádali. Mám z toho i krásnou fotografii. Jak on se klaní až na zem a já ležím před ním. No krásná fotka. Všechno to píšu v té knížce.

Já byl krásně namazanej. Nemůžete si ťuknout s každým, ale musíte. Pilo se saké. Měl jsem tam i jedno faux pas, kdykoli jindy by mi za to rozbili držku… Já v té rozvernosti, jak objímám ty Japonce, jak přicházejí pořád ke mně, Zdeněk nestačil tlumočit a Hiroe se jenom smála, to bylo nádherný. Tak já tam jednomu študentíkovi (smích) sáhnul do talíře a vzal si rybičku (smích, smích). Všechno dobře dopadlo a bylo tím víc, pane, nádhera. Já ho pak odprosil, on mi dal písemně poděkování. No nádhera.

Dobyl jste Tokio… Jaký to byl potom návrat? Depresivní?
Dobyl, pane. Návrat nebyl depresivní, skvělý, protože sem byl pan Někdo, konečně. Když oni uznali, japonské noviny psaly, dostával jsem peníze za fotky i rozhovory, který jsem dělal, ani nevím pro koho, to všechno díky Hiroe, bez ní by to celé nebylo vůbec možné. Jen nájem galerie by byl normálně asi pět set dolarů denně.

Tak to bylo moje Tokio, všechno to píšu v té malé knížce, ona se dobře čte, třeba na záchodě. Zážitků moc, nádherných. Já neznalec, nevědec, pazderník od jihočeský chalupy, jak píšu, byl hozenej do světa, do toho velkého, obrovskýho moře a pluj si… Trvalo to devět let, každý rok jedno velké japonské město. Přeorientoval jsem se na barevné fotografie, které jsem dělal před tím málo. Vystavovalo se, já posílal obrázky a byl jsem šťastný.

Proč jste si vlastně vybral fotografii? Vaše práce jsou hodně malířské. Nelákala vás malba nebo kresba?
Moje první výpovědi byly psané, nejdřív jsem psal. Různé povídky, všelijaký romantický příběhy. Už ve škole si, pane Dobeš, vzpomínám, mi kantor na měšťance, učil nás geometrii a byl myslivec, když mě viděl kreslit, řekl: namaluj mi tady zajíce. Tak já mu mezi všelijakýma kosočtvercema nakreslil zajíce a on na to, tebe je tady škoda. Takže je to ve mně jako v té koze.

Na to já se pořád odvolávám, na to slavné dílo Bohumila Hrabala. Prostě buď to tam je, nebo není. Nejdřív jsem teda dělal ty kresby, ale to k ničemu nevedlo, poněvadž mě nikdo nevedl, já nemám výtvarné školy. Nikdo mi neřekl. Takže dřív vlastně literaturu. Posílal jsem své básně do různých redakcí, ale v roce 1967 nebo 68 mi ani nikdo neodpověděl.

Takže taky nic pro mě. Kdyby u mě tenkrát někdo seděl a řekl by mi, Pikous to musíš takhle a věc se má tak, ale to nebylo, kolem mě bylo vakuum. Ale od táty, který ač byl kameník psal básně a měl nádherný rukopis, jsem asi něco pochytil a ty geny se vzpouzely a lítaly ze mě ven. Tak jsem si koupil fotoaparát Flexaret III. a s tím jsem začal a udělal první snímek, který byl uveřejněnej v tisku, to vám ukážu…

A pak jsem začal dělat různý věci. Hlavně, a to by měl dělat každý v jakémkoli oboru, jsem začínal nabírat, učit se dramatiku fotografie. Tak jsem začal kupovat knížky a odebírat časopisy. Tam jsem začal nacházet. První, co jsem si říkal, že by se nemělo jen tak snímat. Já rozděluju fotografii na reportážní, ta co snímá věci a fotografii, která jde za věc. To chci já. Za tu realitu.

Pak jsem najednou na výstavách v Praze objevil paní Evu Fukovou. Sakra, tenkrát jsem říkal, tak to je úplně něco jiného, než fotím já, to je ono. To už není obyčejný, tam už je nějaká myšlenka. A to ještě pořád nic nebylo. Potom, kdo nepřišel, Medková. A to už jsem byl pane úplně mimo. Už jsem šel do toho druhého proudu, kde člověk musí myšlenku dohadovat a hledat ji. No, potom pan Reichmann až k Čestmíru Krátkému, který je vůbec můj. To je ono. U mě. Když jsem mu nedávno poslal právě katalog k výstavě, napsal mi krásný dopis. Toho si moc vážím, on je můj guru…

Pan Čestmír Krátký už kapitolu fotografování ve svém životě uzavřel, že?
Ano, definitivně. On měl obrovský úspěch. Například letiště Ruzyně a další budovy, byly vyzdobeny jeho prací. Byl teoretik umění a měl se tady v galerii dobře, mohl si pracovat. Přesto v roce 1968 nebo 1969 utekl. Mám někde dopisy, kde píše, že narazil. Protože v té slávě a v tom, co dělal tady, absolutně venku nepochodil. Venku to bylo úplně jinak.

Říkal něco jako: Pokud nedělám nahý holky na konzervách nebo nefotím ženský v tančírnách, tak se nechytám. Potom šel nakonec do laboratoří, pak nějak utekl do Mexika a bylo to komplikovaný. Oni všichni tihle mí fotografové (a výtvarný umění by to mělo dělat vždycky) vidí dozadu, ne jen prvoplánově. Musí to mít logiku i soustředěnost výtvarných elementů na tom plátně nebo papíře, ale zároveň to musí mít duchovno, dozadu. V tom se já vidím.

Těší mě, že můžu fotografii vytvářet do podoby určitých výtvarných znaků. Určitým posunem tomu dáváte iracionalitu. Takhle já jim lezu do řemesla, že dělám ty svoje fotobrazy, jak to nazývá pan profesor Bohumil Nuska. No, mohl bych vám ukazovat další věci, spoustu knih a všeho, mám toho plnou půdu, ale na to není čas… Když já jsem do toho blázen…

To jste mi nakonec řekl pěkný titulek: Když já jsem do toho blázen…
Jo, jsem. Ano, jsem. Jsem.