Jak jste získala vztah k hudbě?Jak jste získala vztah k hudbě?

Odmalička se u nás v rodině zpívalo. Se známými jsme se pravidelně scházeli u táboráku. Nikdy nechyběla kytara, a tak ani mě v šesti letech neminula povinná výuka hudby na kytaru. Zde jsem s nechutí přetrpěla jeden rok. Dokonce jsem si vybudovala zívací reflex. Jakmile mi někdo dal do ruky kytaru, začala jsem zívat. Nakonec jsem mohla přejít na klavír a u toho jsem setrvala řadu let. Hrála jsem na něj až do patnácti let, kdy jsem přešla na saxofon. V Železném Brodě jsem tak byla asi první dívkou v okolí, která hrála na tento nástroj. Tehdy jsme se s učitelem učili tak navzájem, a když jsem několik let poté v Praze poznala skvělého ruského učitele, musela jsem se vše učit od začátku. Zároveň jsem zpívala ve sboru, hrála v Big Bandu v Turnově, ve Sto stupních či ve skupině Funk Corporation. 


Nelákalo vás založit vlastní skupinu?

Já jsem dokonce skupinu vytvořila. Ale vadilo mi, že kolegové nechodili na zkoušky, nevěnovali se tomu naplno. Navíc si vymýšleli opravdu dětinské výmluvy. Proto jsem začala pracovat sama za pomoci různých hudebních softwarů a zaměřila se více na možnosti zpracování hudby a elektronickou hudbu. Tak vznikl v roce 2007 můj projekt My name is Ann! Ten byl zaměřen právě na hudbu, ale v průběhu let jsem postupně přidávala i zpěv. Při práci s hlasem mi hodně pomohla operní pěvkyně Feng-yűn Song.


Proč jste se nevěnovala hudbě i na vysoké škole?

Nikdy mě ani nenapadlo, že by hudba mohla být hlavní životní náplní, vždy to byl spíše koníček. Myslím, že obecně se spíše počítá s tím, že hudba je záležitost pro volný čas, nikoli hlavní činnost. Proto jsem se po studiu na gymnáziu rozhodla pro žurnalistiku, ale protože můj otec trval na tom, abych měla i nějaký pořádný titul, vrhla jsem se zároveň na francouzštinu na pedagogické fakultě. Nyní ale studuji doktorát v Americe a ten je již zaměřený hudebně. Jsem takový věčný student.


Kdy se tedy zrodil váš skleněný nástroj?

Před lety jsem se věnovala různým soundartovým projektům a jeden z nich byl zaměřen i na sklářský průmysl. V době krize jsem jezdila po okolí, dělala rozhovory a nahrávala různé zvuky skla.  Přišlo mi, že se o té problematice nemluví, a já na ni chtěla upozornit. Z mé práce vznikl výstup v podobě hudby i videa. V té době jsem si poprvé všimla v Barceloně muže, který hrál na sousoší paličkami, a já si říkala, že by bylo skvělé, kdyby to šlo se sklem. Ve španělském univerzitním ateliéru jsem se pak poprvé setkala s nástrojem Cristal Baschet. Jednalo se o skleněno-kovové nástroje z rukou francouzských bratrů a hudebních eperimentátorů Baschetů.  Ti svůj první nástroj vytvořili již v roce 1960. Když jsem poté byla v Čechách pozvaná na Mezinárodní sklářské sympozium, vznikl díky spolupráci se sklárnou během pár týdnů můj nástroj. Jedná se vlastně o takový après-Baschet. Je postaven na podobném principu, ale je jiný, unikátní.

Jak nástroj funguje, jak se na něj hraje?

Celý nástroj je postaven podobně jako klavír v tom smyslu, že stupnice je rozdělena dle půltónů. Prsty, které si musíte navlhčit do vody, jezdíte po skleněných tyčinkách, to vytváří vibrace a tón. Vše umocňují dva velké rezonátory. Všechny předchozí nástroje Cristal Baschet byly transparentní. Já ale chtěla celý nástroj oživit barvami, proto jsem si vybrala sklo v tyrkysové a žluté barvě. Má to i funkční stránku. Žluté tyčinky označují počátek stupnice.


Hrajete známé skladby nebo sama skládáte?

Hraji na něj zásadně svou hudbu, kterou sama skládám. Využívám i řadu procesorů, kytarových pedálů, takže můžu vytvářet různé zvukové smyčky a se zvukem dále pracovat. Celý efekt ráda dotvářím futuristickým oblečením.


S nástrojem asi pracujete již roky, že?

Po pravdě je to již řada let, co nástroj vznikl, ale pracuji s ním až nyní. Dlouho se řešily majetnické spory, poté jsem odjela studovat do Ameriky, ale nástroj byl stále tady. Převézt nástroj za oceán bylo nesmírně finančně náročné a podařilo se mi to až díky grantu. Přesto jsem se nemohla hudbě věnovat tak, jak bych chtěla, jelikož studium bylo natolik náročné, že jsem denně strávila až dvanáct hodin nad knihami o etnomuzikologii.

Od kdy se tedy nástroj stal středem vašeho zájmu?

Nástroji se věnuji plně až od února tohoto roku. Velký zájem ze stran fanoušků jsem zaznamenala na jaře, kdy jsem měla své první virální video. Tehdy jsem vzala svůj nástroj do rozkvetlé americké pouště, nahrála video a to sklidilo na internetu obrovský úspěch. S ním začala přicházet i řada nových nabídek na vystoupení a vzniklo z toho menší evropské turné.

Jaká místa v rámci turné navštívíte?

Příští týden mě čeká festival Colours of Ostrava, na kterém vystupuji ve středu od 21 hodin společně s Williamem Closem a jeho Earth harp. Jedná se o obrovskou harfu, jejíž struny mohou být dlouhé až tři sta metrů a bývají nataženy daleko do prostoru nad diváky. Jedná se zároveň o naši společnou premiéru. Ale myslím, že naše nástroje k sobě výborně ladí. Jeho vydává ostrý pronikavý zvuk, tóny z mého se pro změnu volně rozlévají. Koncert bude navíc doplněn o zajímavé světelné efekty. Dále mě čeká Colour meeting v Poličce, vystoupení v nádherní přírodní rezervaci v Itálii či ve Slovinsku na hradě. Na konci léta se vracím do Čech a budu hrát například v Praze na náplavce.

Kolik času denně strávíte hraním a prací?

Jsem obrovský dříč, pracuji denně deset hodin. V týdnu si nikdy nedovolím dát pauzu, naopak o víkendu se snažím striktně nepracovat, abych nevyhořela. Ráda bych se samotnému nástroji věnovala alespoň osm hodin, ale bohužel se mi to nedaří. Spoustu času strávím managementem, bookingem a podobně. To jsou záležitosti, ze kterých nemohu slevit, které musím zařídit. Takže hraní se stává až tím posledním na seznamu.

Máte vůbec nějaké záliby kromě hudby?

O víkendech se vždy snažím vyrazit ven. Mám stále spoustu energie a miluji fyzické aktivity jakéhokoli druhu. Samozřejmě také ráda navštěvuji hudební události.
Podporují vás rodiče ve vaší hudební kariéře?Myslím, že rodiče mi určitě fandí, ale zároveň se neustále trochu strachují. Aby se mi to podařilo, abych se uživila, měla dostatek peněz a abych se o sebe postarala. Mám například problém najít čas na to, abych se najedla. Vždycky říkám, že musím vydělat dostatek peněz, abych měla vlastního kuchaře.

Jaké máte plány do budoucna?

Ráda bych jednou koncertovala na zajímavých místech, a to nejen v krásné krajině, ale i v prostředí se silně emotivní stránkou. Chtěla bych zkusit hrát v Černobylu nebo v Sebrenici, postgenocidním městě v Bosně. Zároveň bych se ráda pustila do spolupráce s kanadským kolegou. Chtěli bychom vytvořit interaktivní projekt, kdy já budu hrát, on bude snímat určité parametry, například frekvenci či výšku tónu, a v přímém přenosu to bude překládat do vizuálních efektů. Vznikne tak neopakovatelný a jedinečný koncert spojený s light show.