Spisovatel Miloslav Nevrlý je i mezi spisovateli s regionální tématikou výjimečným zjevem. Nejoblíběnější knihou zůstává Kniha o Jizerských horách, ale také Karpatské hry.

Ty jsou možná ještě legendárnější, což je dané určitým cestovatelským spiklenectvím. Vždyť také nakladatelství Vestri vzniklo se záměrem vydávat především knihy Miloslava Nevrlého. Aby ne, jeho knihy jsou pravidelně rozprodané a naplňují tak kultovní status autora, jenž byl jeden z prvních, kdo uchopil region Jizerských a Lužických hor osobitým způsobem. Knihy se dobře čtou a Nevrlého vyprávění je „prochozené“ a podpořené mnohaletou zkušeností poutníka zdejšího příhraničního terénu.

RUMUNSKO, ZEMĚ ZAPOMENUTÝCH KRAJŮ

Kniha Karpatské hry má stále svůj romantický odér, a i když je to často už jen nostalgie, dokonce i dnes můžeme zažít v překotně se vyvíjejícím Rumunsku hory a údolí, kde se jakoby zastavil čas. Rumunský venkov ještě nezanikl. Leckde to už pravda není, ale i dnes může „cesta na východ“ přinést zážitky, o nichž píše Miloslav Nevrlý. Poprvé byl Nevrlý v Rumunsku v roce 1958. První výlet byl ještě s Československým svazem mládeže, kde autor místo opalování se u Černého moře raději zorganizoval výpravu do Dunajské delty, což je jeden z nejzajímavějších evropských biotopů vůbec.

Další výjezd byl do pohoří Bucegi, tehdy opuštěné, dnes jedno z nejznámějších rumunských pohoří. Později jezdil do Rumunska se sdružením SPERHO. Karpaty Nevrlému učarovaly a z knížky je to opravdu znát. Samota poutníka, přesné vystižení charakteru krajiny a rumunských hor. Kdo v Rumunsku byl, potvrdí, že co pohoří, to odlišná atmosféra. „V sedmdesátých letech ty cesty patřily k tomu nejlepšímu v mém životě, jezdili jsme tam se skautským oddílem několikrát do roka na několik týdnů“, vzpomíná v jednom z rozhovorů Nevrlý.

KARPATSKÉ HRY PO OSMÉ

Nevrlý zažil v Rumunsku mnoho inspirujích zážitků, ale i zatčení, kdy musel vesničanům v rychle pochycené ruumunštině dokazovat, že není diverzant. Většina zaujatých čtenářů Karpatských her zná rumunské hory ještě pod Nevrlého přízvisky: Kaliman jako „sirné hory, Fagaras jako „větrné hory“. Ta napadala autora přirozeně tak, jak ho hory samy oslovily. S trochou nadsázky patří Nevrlý do rodu amerických novodobých poutníků typu Gary Snydera, objevujících zapomenuté krajiny. Psaní samotných Karpatských her má zajímavou genezi. Nevrlý jezdil se skauty na muzejní chalupu na Jizerce, kde si dávali pod stromeček dárky.

Nevrlý ostatním dal popis rumunských hor, kde zrovna v létě byli, aby si to zapamatovali. Později na žádost známého rozšířil své psaní a první vydání, velice skromné, bylo na světě. To se psal rok 1981. Nevrlému se podařilo vydat cestopis, který rozhodně není jen faktografickým průvodcem, ale citlivou reflexí vnímání světa kolem. A tak se tu objevují malé radosti, objevování a také hry. Skutečné perly jako Hra na vonnou paměť, něco až archetypálního, kdy vůně probouzí paměť. „Vdechneš vůni, kterou jsi čtvrt století necítil, a rázem zazáří staré cesty, dávné dívky, zpráchnivělé sruby, říční břehy“. Jsou knihy, které vždy najdou své čtenáře, Karpatské hry k nim stále patří.