Proč je důležité pomáhat potřebným a proč jste si vybral právě libereckou nadaci?
Líbí se mi, že pomáhá velikému spektru lidí. Od lidí postižených, lidí starých, těch, kteří jsou sociálně slabí, až třeba po lidi s nemocí AIDS a děti. A Liberec proto, že k tomuto městu mám vztah, právě tady jsem začínal.

Nadace Euronisa kromě sbírek pořádá také aukce děl významných výtvarníků. Je i to jeden z důvodů, proč jste se stal partnerem a tváří sbírky? Je o vás známo, že máte k výtvarnému umění vztah a sám malujete?
To asi nehrálo roli. Ano, obrazy mám rád, a když je čas, rád zajdu na nějakou výstavu. Sám maluju jen ve volných chvilkách, ale teď jsem zrovna dostal za úkol nakreslit tuší portrét našeho ředitele Jana Schmida, který měl včera narozeniny. Takový fórek. Všichni se tam podepíšeme a předáme mu ho. Jestli si je podobný, to nevím, ale kolegové říkají, že prý ano. Tak to byl můj poslední výtvarný počin…

Chystáte se malovat o prázdninách? A jaké máte vůbec plány na léto?
Rád bych trošku maloval na chalupě, kam se už brzy chystám, ale kus léta strávím také nedaleko odtud, na hradě Lemberk, kde budu pro televizi točit film.

Jak hodnotíte končící sezónu, byla pro vás určitým způsobem výjimečná?
No ano, slavili jsme čtyřicet let trvání a já budu příští rok u divadla stejnou dobu…

Má Ypsilonka generačně stálé publikum, nebo přicházejí noví diváci, co Ypsilonku a její humor objevují?
Základ je asi stálé publikum, ale mám radost, že k nám chodí i mladí lidé, to je hrozně pozitivní. Nemáme vyhraněné publikum, jako mají jiná pražská divadla, a jsem rád, že k nám často zajíždějí i mimopražští diváci.

Kromě mimořádných představení k výročí Ypsilonky jste v letošní sezóně stihli ještě premiéru. Je jiná v tom, že Ypsilonka většinou akcentuje nějaká historická údobí, historická díla. Ale toto představení je čistě současné, civilní?
Je to hra Arnošta Goldflama Vratká prkna, kterou už psal s představou konkrétních lidí. Přiznám se, že jsem se trochu bál, jak ji diváci přijmou. Je totiž zúžená čistě na naši profesi. Herectví je specifické v tom, že se velmi těžko hodnotí, a z toho často plyne herecká nejistota.
Ano, někdo může sice říct: Ten se mi líbil, ten to hrál dobře, ale výkon se nedá změřit jako u sportovce. Proto jsou herci často tak plni nejistot. Arnošt Goldflam tohle dokázal velmi pěkně vystihnout. Ukazuje, že jsou herci chvíli velmi šťastní a pak zase plní pochybností, beznaděje, smutku. Je to hořká komedie, která se dá brát trochu s humorem a trochu vážně. Nebude příliš odtažitá, ale ukázalo se, že je to hra o lidech obecně a publikum ji přijalo velmi pěkně. Teď jsme s ní měli i několik zájezdů na Moravu a měla velký ohlas.

Je to svým způsobem herecké poselství, v němž můžete podstatu herectví odkrýt před divákem?
V podstatě ano… Ano.