Platí to i v případě malířky Vanesy Wallet Hardi, kterou, jak poznamenal v úvodní řeči Zbyněk Sedláček (Katedra dějin a teorie umění FUD UJEP), si v Čechách nezasloužíme. Vanesa Hardi je tak známější v sousedním Rakousku, kde studovala na vídeňské akademii (absolutorium 1999), souběžně studovala i v Bratislavě. Vanesa Hardi ve své práci prozkoumává možnosti barvy a její účinky a významy emocionální, psychologické, ale také prostorové. Výsledkem její práce jsou vesměs drobná malířská „plátna“ (jako podklad slouží dřevo, kov, umělé hmoty, papír), která autorka skládá na míru konkrétnímu výstavnímu prostoru. Vznikají tak prostorové instalace barvy, ve kterých se vyjevují jejich vzájemné vztahy, poměry a proporce. S Vanesou Wallet Hardi jsme hovořili jak jinak než hlavně o barvě.

Vaše životní cesta, až do Prahy, kde v současné době žijete, byla jistě zajímavá, možná pohnutá, pocházíte z Jugoslávie. Jaké jsou zásadní momenty ve vaší tvorbě?
Cesta to je už dlouhá a občas byla i velmi těžká a ještě je určitě daleko do cíle, pokud nějaký vůbec je. To, že budu malířka, jsem věděla od malička, i moje maminka byla umělkyně. Zásadní moment? Sílu mi dalo i to, že mě nevzali na Akademii v Bělehradě a pak jsem o to víc chtěla sama sobě dokázat, že to zvládnu jinde.

Pak přišla Bratislava, ale tam jsem na začátku nebyla šťastná a pak jsem si přidala studium ve Vídni. Tam jsem strašně chtěla a věřila si, že mi to vyjde. Jinak, zásadní určitě bylo i to, co se dělo v Jugoslávii. V tu dobu jsem neměla chuť malovat žádné figury a nejradši jsem měla černou a… vlastně jenom černou a nic.

Když jsem vstoupil do prostoru liberecké galerie DADS a poprvé zahlédl vaši instalaci, první co mě napadlo bylo: Tohle je skupina, portréty lidí, každý s jinou náladou, aurou.. Co myslíte vy?
Pro mě to portréty nejsou, jsou to jen obrazy a energie v nich. Síla, která z nich vyzařuje. Proces. Nevidím je jako záznam psychického stavu, i když je v nich určitě zaznamenán. Když maluji, pokaždé hledám tu nejsprávnější barvu pro daný obraz. Důležité je, jak obrazy potom komunikují s daným prostorem a také mezi sebou.

Jaké jsou vaše barvy, která z nich by vás nejlépe vystihla? Jakým způsobem uvažujete o barvě (a její struktuře), jaký význam má pro vás osobně, ale i obecně barva pro náš život?
Teď jsem až moc barevná, někdy se toho i leknu. Moje barva i nadále zůstává černá, zelená. Ale mám ráda i jiné. To jde těžko popsat. Závisí to na tom, kde a kdy kterou barvu použiji. V černé je všechno. Bolest, láska, prostě všechno. Barva náš život ovlivňuje, já ji používám intuitivně, nemám ráda „vědecké“ vysvětlení. Barvu prostě potřebuji a když maluji, hledám vždy tu „pravou“. Hledání „správné“ barvy je moje hledání, není založené na žádné teorii. Prostě v daném momentě je to ta nejsprávnější barva a barva, kterou potřebuji.

Pokud by vaše obrazy byly chronologicky vyrovnány v jedné řadě, vznikl by tak váš osobní deník nálad, psychologický profil?
Možná to tak je, ale já tak neuvažuji. Neberu to jako deník, ale možná máte pravdu.

Denně jsme atakováni reklamou, prostředím plným barev a barevných nápisů. Reklama nás oslovuje i prostřednictvím barev a zasahuje tak naše podvědomí. Co si o tom myslíte, jak se vám v tomto prostředí, jako člověku citlivému na barvy a jejich význam, žije?
Barvy působí na člověka a ovlivňují ho. Mám ráda Berlín a jeho barvy. Jsem vždy ohromená některými barvami, které ve městě vidím, ať to jsou stavby, odpadkový koš v metru, vchodové dveře… Prostě jsem tam nadšená. V Praze to tak nevidím. Později se potom ty barvy naakumulované v hlavě recyklují do barvy na obraze. Reklama může být zajímavá, je to závislé na tom, jestli má správné proporce, jinak je slabá, nemá sílu. Barva musí mít vždy i správnou proporci a také podklad.

Na vernisáži vaší výstavy zaznělo, že české prostředí není příliš vnímavé vůči „minimalistickému“ umění, ve vašem případě vůči monochromní malbě… vystavujete více v zahraničí… Jak vnímáte obecně umělecký provoz v ČR?
Je pravda, že asi nežiji ve „správném“ prostředí, ale nevybírám si ho podle „publika“. Minimalismus se tady nemusí a ani nekupuje. Teď žiji zde, na mojí cestě, kdo ví, kam ještě půjdu. Tady tvořím a jsem ráda, když někoho moje tvorba osloví, když také někdo pocítí tu správnou barvu a proporci. Do uměleckého provozu se asi necpu, jak bych měla. V zahraničí to občas zkusím.

Roman Dobeš