Mám rád dotek reality, ne turistické pozlátko

Četl jste v mládí knížky o cestování a inspirovaly vás?

Jako dítě veškeré možné dobrodružné romány. Ale moje první vzpomínka na cestovatelské ambice je spojena s pohádkovým archetypem hloupého Honzy. Pamatuji si, že jsem jako dítě byl poněkud zklamán, když mně rodiče sdělili, že se do světa na zkušenou už dnes nechodí. Vyvedl jsem je naštěstí později z omylu.

Která byla vaše první velká cesta a kam?

V osmnácti jsem se vydal stopem do Anglie, ale trochu neslavně jsem byl asi za týden zpátky, pohublý a špinavý. Nicméně v Anglii jsem byl. První skutečnou zkouškou byla asi čtyřměsíční zkušenost ve Spojených státech, kde jsem myl okna na mrakodrapech, bydlel v autě a pak procestoval celé USA.

Rád poznáváte lidi v jejich přirozeném prostředí, to znamená navštívit třeba i různé slumy… Nemáte strach?

Bude to znít hloupě, ale nemám. Není to ani rouhání, ani statečnost. Prostě mám rád ten intenzivní dotyk reality, který tam prožíváte. Nepředkládají vám tam žádné turistické pozlátko, ponoříte se tam do té dané země až po okraj. Navíc se domnívám, že s respektem, úsměvem a pár triky navíc lze vyjít z mnoha situací se zdravou kůží.

Kdy vám šlo skutečně „o krk“?

Asi bych to nijak nedramatizoval. Chtěli mě přepadnout na benzinové pumpě při stopování do Skotska. Velmi intenzivní byly hodiny uprostřed newyorského černošského slumu, kde se nám porouchalo auto. Asi často ve Venezuele a naposled jsem na poslední chvíli ujel při přepadení v Limě.

K cestování patří i fotografování. Předpokládám, že i to je vaším velkým koníčkem?

Ano, fotografování mě uchvátilo, jakkoli se mu věnuji velmi krátce. Myslím, že obraz je velmi silné médium sdělení. Také nebezpečné.

Z jakého snímku jste měl opravdu radost nebo je pro vás něčím výjimečný?

Mám radost z každého snímku člověka, kde se mi snad trochu podaří zachytit jeho životní kontext či duši, chcete-li.

Vozíte si z cest také nějaké artefakty? Třeba domorodé…

Ano, asi se budu muset brzy přestěhovat do většího bytu. Mám rád předměty s příběhem, zásadně nekupuji suvenýry na exponovaných místech. Kupuji věci již užívané nebo vyrobené od lidí, které na cestě poznám. Předměty tak mají pak duši.

Kde vás nejvíce překvapila příroda nebo místní obyvatelé? A čím?

To je strašně těžké říct. Každá země je tak specifická a navíc ji vezete v sobě prodchnutou svými vlastními subjektivními okolnostmi. Ale líbil se mi například kontrast mezi Venezuelou, kde jde denně o krk, a Vietnamem, kde se můžete procházet i nejchudšími oblastmi a narážíte tak maximálně na domorodé úsměvy a pozvání. Z poslední doby to bylo Borneo, kde jsme s přítelkyní fotili orangutany a makaky a pak se potápěli se žraloky.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl v budoucnu splnit?

Mým snem je spojit pobyt v cizině se smysluplnou prací.

K adrenalinu máte blízko, jezdíte například na motocyklu… Když sám neputujete kdesi v Jižní Americe, proháníte se na motorce. Co na to vaši blízcí?

Doufali, že mě to přejde a teď už rezignovali.

Vzpomenete si na nějakou hezkou příhodu z cest, která vám utkvěla v hlavě?

Když jsme například s kamarádem stopovali po Turecku. Dostali jsme se uprostřed noci do jakési zapadlé vesničky, řidič nás vyhodil blízko moře. Najednou se kolem nás vyrojilo tak dvacet Turků, řvali a zuřivě gestikulovali. Obklíčili nás a teprve, když jeden vytrhl kamarádovi mapu z ruky, pochopili jsme, že nám chtějí prostě jenom pomoct. To je pak příjemné zjištění.

Které místo máte v Čechách rád a vždycky se tam rád vracíte?

Asi severočeské patrioty zklamu, ale je to Praha. Viděl jsem asi už hodně měst, sídlo katolické církve, osobitý Londýn, životem tepající Kuala Lumpur nebo koloniální krásu Latinské Ameriky – ale na naši magickou Prahu nic nemá.

MINIROZHOVOR

Malajskou kuchyni mám nejradši

Co je pro cestovatele noční můra?

Krádež foťáku.

Bojíte se hadů a pavouků?

Ne, lovil jsem anakondy, fotil se s tarantulí na zádech.

Kam byste se sám nikdy nevydal?

Do sídla KSČM nebo momentálně do prezidentské kanceláře – mohli by mě pak zavřít.

Ochutnal jste nějaké domorodé jídlo?

Všemožná, nejlepší je malajská kuchyně, ta pro Evropana neuvěřitelná směs nejrůznějších chutí, které vyústí v rajský kulinářský zážitek.

Co vás při cestování vyloženě otravuje?

Bude to znít hloupě, ale turistický ruch. Ten organizovaný. Ničí svébytné země a mění je v jejich karikaturu. Doby Marca Pola jsou už ovšem nenávratně pryč.

Měl jste někdy v některé exotické zemi nějaké zdravotní potíže?

Kulantní výraz „nemoc cestovatelů“ vás potká téměř všude. Naposled v Peru otravu masem. Velmi intenzivní výlet do halucinačních stavů. Nedoporučuji.

Kolik úrazů máte za sebou?

Poskrovnu, jsem doposavad dítětem štěstěny a doufám, že ještě chvíli neosiřím. (smích)

Kolik párů bot s sebou vozíte?

Jedny na nohách a žabky v batohu.

Čím si získáváte důvěru obyvatel zemí, které navštívíte?

Nejlepší je znát jejich jazyk. Univerzální brána, která vám otevře lidská srdce kdekoliv, ovšem zůstává pořád úsměv a projevený respekt.

Kolik nohou má pavouk?

U mě doma osm. Ale radši se mrknu na Google. (smích)