Ve čtvrtek odstartoval v jabloneckém Eurocentru jubilejní desátý ročník veletrhu cestovního ruchu Euroregion Tour 2010 a prodejní výstavy regionálních produktů.

Na pozvání CK Viavera přijela při této příležitosti tančit slavná balijská tanečnice I Gusti Agung Ayu Oka Partini. Je profesorkou tance a tanečního dramatu na Akademii umění hlavního města Bali Denpasaru.

O víkendu ji ještě viděli návštěvníci na cestovatelském festivalu Kolem světa v pražském Ládví, kde svým tancem doplní přednášku o Indonésii.

V pondělí se zúčastní workshopu se studenty divadelní vědy na Masarykově univerzitě v Brně, kde je seznámí s postupy tanečního dramatu. V polovině příštího týdne odlétá zpět domů.

Do Jablonce přijela v doprovodu své české žačky a překladatelky Jany Vozábové.

Dosáhnout úspěchu v tanci, na Bali těžké

Jak vypadá váš den na Bali?
Když jsem doma, tak podobně jako lidé v mém věku. Ráno navařím rýži na celý den, poklidím. Jdu do školy, kde jako profesorka učím. Odpoledne se věnuji soukromě studentům ve svém tanečním studiu, které mám v domě. Tam učím studenty z různých zemí, například z Japonska, Mexika, Evropy i České republiky. V podstatě celý můj den se točí kolem výuky tance.

Jakým způsobem relaxujete a kde znovu nabíjíte energii?
V podstatě nemám potřebu po učení relaxovat, já relaxuji právě tou výukou. Když učím, nevydám tolik energie. To musí spíš studenti, kteří se tam potí. Tančím již od svých deseti, tedy padesát jedna let, a věnuji se tomu, co mne zároveň baví. Tanec mi dává energii. Dělá šťastnou mne i mé studenty.

Jak spoluprožívá váš umělecký život vaše rodina?
Mám tři děti. Dcera dříve také tančila, ale pak se na vysoké škole již věnovala jinému oboru. Dnes je vdaná a má děti. Starší syn hraje za národní tým basket. Ale umění máme společné s manželem. Hraje v našem tradičním orchestru, zároveň nádherně zpívá a dříve také tančil. Měli jsme i duety.

Patřila dcera mezi vaše studenty? Je rozdíl trénovat vlastní dítě a cizí?
Velký, hodně velký. Když učím vlastní děti, tenkrát dceru a dnes vnučku, jsou hned unavené a žadoní: „Babi nebo mami, my máme hlad a jdeme raději jíst.“ Berou to absolutně nevážně oproti ostatním studentům, kteří chodí na hodiny. I snad proto dcera tančila jen příležitostně při významných ceremoniích, ale nikdy se z ní nestala profesionální tanečnice.

Prošla vám pod rukama řada tanečníků, jsou mezi nimi špičky v oboru?
Na Bali téměř všichni umí tančit. Když je někdo profesionál, tak je už opravdu velice dobrý. Kritéria jsou velmi přísná. Za hranicemi je to jiné, úspěchu dosáhnou už jen absolventi univerzity. Kdo se ale stal z mých studentů známý v rámci Bali? Tak tři.

Do vaší školy jezdí i Evropané. Jak se s takovým handicapem a obrovskými nároky vyrovnávají?
Na univerzitě je to pro cizince ze začátku hodně obtížné. Všichni, kdo se tam dostanou, už jsou v prvním ročníku výborní tanečníci. Ale u cizinců je dvojí problém. Kolikrát nemají potuchy o balijském tanci a pak jazyková bariéra. Teprve na škole se začnou učit indonésky. Mají problém se chytit.

Už od začátku se studují různé choreografie, a když neznají ani základní techniku? Běhají a vlají za ostatními. Proto se už od roku 1980, kdy začali jezdit zahraniční studenti, prvně Japonci, dnes už ze třiceti pěti zemí, věnuji technice tance při soukromých hodinách. Tedy tomu, čím Balijec projde už ve třech nebo pěti letech.

Balijci by něžné role netančili

V Eurocentru jste představila dva tance. Jaké?
První byl Bayan Nginte, to je dívčí tanec. Druhý byl Wiranata, což jsou tance znázorňující muže, ale jsou tančeny ženami. Na Bali je tradice, že kladné mužské charaktery jsou tančeny ženami a muži tančí jen démony a zlé duchy. Všechny kladné, hezké a něžné postavy jsou doménou žen.

Ve velkých baletech tančím Rámu, jsem vyhlášená právě v tomto typu tanců, kdy žena tančí muže. Wiranata je vlastně princ, který se snaží zalíbit potencionální princezně a navazují spolu kontakt. V tanci je vždy nějaký příběh. Bayan Nginte je příběh princezny, která batikuje. Každodenní činnosti se projevují do tance.

V příbězích se odrážejí obyčejné lidské činnosti?
Odkud se berou taneční prvky? Úplně první to bylo z fauny a flory. Později pak z každodenní činnosti, ani ne tak pracovní. Lidé chodí, my chůzi tančíme. Člověk přes den stále něco pozoruje, někam se očima dívá, my ten prvek stančíme. Balijský tanec je typický výraznou hrou očí.

Ruce. Ty člověk používá stále. Při tanci je máme nahoru a stále kmitáme prsty. Zkrásní se to, co člověk denně používá. Veškeré lidské pohyby jsou pouze přesunuty do taneční formy. V posledních dvaceti třiceti letech se tancem snažíme znázornit i práci. Třeba batikování, chytání ryb do sítí, tkaní, je v tom velká exprese.

Jak je to s láskou v tanci?
Je řada duetů muže se ženou, ale většina je tančena vždy dvěma ženami. Muž by byl na takovou roli příliš silný, aby tancem ztvárnil něžnost a ladnost. Například Oleg, kdy se dívka a muž namlouvají.
Takových kreací je celá řada i v zábavné formě. Dívka pohyby představuje slepičku a snaží se nalákat kohoutka, aby tančil s ní. Často se to tančí na svatbách. Z vážných dramat třeba Ramajána, láska Rámy k Sítě.

Není to mužům líto, že jsou na druhé koleji?
U nás je to naprosto normální, je to ani nenapadne. Jim by to přišlo legrační. Vybere se žena, která je vhodná na mužskou roli.

Nepředpokládám, že by Balijci nebyli něžnými a pozornými milovníky.
Já se měním v muže jen při tanci, ale doma jsem já tou něžnou a pozornou manželkou. A naši muži jsou úplně stejní jako jinde na světě. Jsou milí, romantičtí, ale silní a charakterní.

Velká zima, sníh a krásné vzpomínky

Kdy jste se osobně setkala s evropskou kulturou?
Byla jsem ve Francii, ale to bylo před devětatřiceti lety. V Čechách a vůbec jinde v Evropě jsem poprvé. Spíše jezdím do Singapuru, Japonska a okolních asijských zemí.

Vidíte za těch téměř čtyřicet let posun v Evropě? Jsme otevřenější?
Je to pro mě hodně podobné. Tenkrát jsem se setkala s vaší úžasnou starou architekturou ve Francii. Viděla jsem to, co je pro nás naprosto exotické, to co v Indonésii není. Památky i dnes vidím stejně krásné.
Lidi nedokáži posoudit, ale v obou zemích se ke mně chovali nesmírně mile a byli přátelští. Jediné co je pro mě nové, že jsem viděla sníh.

Co se vám podařilo v České republice vidět?
Za měsíc a jeden týden jsem toho viděla opravdu hodně díky Janě Vozákové a její rodině. Mám pocit, že jsem tady jako doma. Vystoupení v každém městě jsme spojili i s prohlídkou okolí. Nevynechali jsme muzea a galerie. Podívala jsem se na jih i na sever, do Krkonoš, Českých Budějovic, Jičína, Ostravy a chystám se ještě do Brna.

Při cestování jste nemohli navštěvovat jen asijské restaurace. Chutnala vám česká kuchyně?
Všechny názvy si nepamatuji, ale Jana přesně ví, co mi chutnalo. Máme to domluveno, třeba to bílé. To je smetana na salátu, skvěle chutná na slano i na sladko. U nás mléčné výrobky nejsou. Šlehačka je něco úžasného. Pak svíčková, což mé české hostitele překvapilo, a koprová omáčka, brambory a různé saláty se zeleninou, kterou my neznáme. Na Bali se lidé drží tradice a ani nemáme takové možnosti, ale vzpomínat na českou kuchyni rozhodně budu.

V souvislosti s českou kuchyní se nabízí otázka. A co české pivo?
Vyzkoušela jsem pivo i víno, ale jen trošičku. My nejsme vůbec na alkohol zvyklí. Měla jsem obavy, aby mne nebolela hlava. Ale ubezpečovali mne, že v pivu je ho málo. Překvapilo mne, že tu lidé jsou schopni vypít i několik sklenic.

S jakou myšlenkou budete z Čech odjíždět?
Na pobyt tady ani nikdy nezapomenu. Nebyla to pro mne jen pracovní cesta. Celá skupina tanečnic Kintari, rodina Jany Vozábové, velvyslanectví a všichni ke mně přistupovali, jako bych byla jejich. Nebyla jsem tady mezi někým cizím, ale u své rodiny.

Budu vzpomínat na všechna místa, která jsem viděla, kde jsem tančila, na publikum, které třeba poprvé vidělo balijský tanec.
A co si budu nejvíce pamatovat? Strašná zima, sníh a krásné památky. Vaše věže. V každém městě spousta vysokých věží a náměstí, která my neznáme.