Při příchodu k Mekce hudby byly fronty lidí všude, kam se podíváš, hlavně těch, kteří svůj věk mohou označit jako náct, a mně definitivně sebraly představu o klidném koncertu prožitém s drinkem a hlavně vsedě.

Již při vstupu bylo zřejmé, že na brnkajícího kouzelníka na kytaru se dostane jen pár vyvolených. Středeční zkulturnění se, byť za téměř dvě stě korun, si nechtěl nechat ujít žádný z čekajících.

S místem na sezení jsem se dávno rozloučila. Definitivní tečku tomu dal vstup do hlavního sálu. Hlava na hlavě překvapila i samotného umělce.

Na mladíkovi byly vidět známky nervozity a u jeho elegantnějšího kolegy s kytarou jakbysmet. Na jeho skladby jako Marie, Chybíš mi nebo VeSmíru čekal asi každý. Podivínský mladík s velkým nadáním však překvapil.

Jeho improvizace byla dokonalá. Nejenže přivítal originální písní lidi v Jablonci, zazpíval i o své trémě, písní nás vyzval na návštěvu pódia, což mimochodem neměl dělat, protože pak měl plné ruce práce organizátor.

Reagoval písní na cinkot skla rozbité skleničky, a také vyzval publikum k pěveckému projevu, který poslal prostřednictvím telefonu oslavenci kdo ví kam.