Mohlo by existovat divadlo bez vlásenkárny? Bez nádherných paruk dam a vousů, které z herců dělají opravdové muže? Představa, že by se dámy v opeře, operetě či v baletu musely obejít bez pěkných kadeří a že by jim je neměl kdo načesat a upravit, je nemyslitelná…

Své o tom ví Věra Bunjevčevičové, šéfová vlásenkárny ústeckého kamenného divadla. Svou práci dělá v Ústí už od roku 1968. Absolvovala Vlásenkářskou a maskérskou školu v Praze, jedinou svého druhu v Česku. Její otec byl kouzelníkem, ale to prý s její prací moc nesouvisí. „Ve škole jsme se učili dějinám umění, co se jak ve které době dělalo… Ale škola mi nedala skoro nic. Všechno, co dnes umím, jsem se naučila tady," říká a myslí tím ústecké divadlo, tenkrát Státní divadlo Zdeňka Nejedlého.

Nebýt pana Krause

Kdo byl vaším velkým učitelem?
To byl pan Kraus, který už je dávno mrtvý. Všechno, co umím, mě naučil právě on.

Napadne vás zajímavá „finta na vlasy", kterou užíváte v práci a mohla by zajímat čtenáře?
Vlastně ani ne. Prostě se musím postavit před herce nebo herečku a udělat jim vlasy tak pěkně, aby to odpovídalo jejich roli.

Co je prací vlásenkárny?
Musíme umět vyrobit paruky a umět je i vyčesat. Dostaneme výkres a podle něj musíme pracovat.

Podle čích návrhů pracujete?
Dělá nám je třeba kostýmní výtvarník Josef jelínek, který s naším divadle často spolupracuje. Ale nejen on, jsou i další výtvarníci, kteří zde pracují. Chodí jich sem během roku pět, poslední dobou asi jen tři. Kostýmní výtvarníci a scénografové…

Od koho děláte účesy nejradši?
To je absolutně jedno. Prostě to tak někdo vymyslí a my to podle něj uděláme.

Jelínek ví, co chce

V čem je pro vás zajímavá spolupráce s výtvarníkem Josefem Jelínkem, který pracuje v divadle po celé republice a má také zkušenosti ze světa?
On ví, co chce . Když totiž člověk ví, co chce, a má jasnou představu, je to s ním velice jednoduché.

Tedy i jeho výkresy jsou jasné, dobře se podle nich pracuje?
No kolikrát úplně jasné nejsou (smích). Ale on vám přesně řekne, co chce, a podle toho pak pracujete.

Na čem jste spolu s Josefem Jelínkem dělali naposledy?
Byl to balet Broučci, ale ti jsou jednodušší. Mají čepičky, copánky, ozdobenou hlavu s tykadly, a to je všechno. To přijdeme do kostymérny, podíváme se, jak co nakreslil, a hned víme, co na nás čeká.

Kolik jste dělali paruk pro balet Broučci? To byl hnedle celý soubor, soudím…
Ano, byly to paruky pro zhruba třicet lidí.

Je nějaká práce ve vlásenkárně, kterou děláte radši, a jiná, ze které zas až tak nadšené nejste?
(Šéfová váhá s odpovědí, odpovídá tedy její kolegyně): Jsme spokojené, když děláme z krásných ženských dámy ještě krásnější. (smích)

Je někdy vaším úkolem udělat parku tak, aby v ní byl člověk spíš ošklivý? Odpudivá postava…
Ano, třeba pro některé strašidelné role. Například pro Netopýra.

A co třeba Vodník nebo Ježibaba z Rusalky?
To tedy není ten případ. Ježibaba je docela hezká ženská… Ona sice Rusalka je krásná, ale i Ježibaba je pěkná. Tyto kostýmy, i to jsou návrhy od Josefa Jelínka.

Jak sama vnímáte módní trendy v parukách? Co se líbí vám, co je dnes takzvaně „in"?
Třeba styl „Božena Němcová" už dnes hercům nesluší. Tenkrát se to tak sice nosilo, pěšinka uprostřed a ulízlé vlasy, ale dnes…

Aby paruky slušely

Je ve vašich silách dělat z herců hezčí lidi? Či se musíte striktně držet návrhů výtvarníka?
Jde-li jeho návrh použít, držet se ho musím. Ale vždy je třeba dělat tak, aby naše paruky v představení slušely.

V čem je zásadní rozdíl mezi tím, jak se ve vlásenkárně pracovalo před třiceti lety, a jak se tu pracuje právě dnes?
Paruky se dělají pořád stejně, jsou i strojové paruky. Používáme ale jiné materiály a jiné technologie… Jinak se ale dělá dost stejně, jako když jsem tu před více než čtyřiceti lety začínala.

V čem se ještě zásadně liší vaše práce od práce kadeřnice?
Když já paruku ostříhám, tak už nenaroste. Kdežto když kadeřnice účes zkazí, tak ho může ještě upravit a vlasy pak stříhané ženě zase dorostou.

Dá se říci, že vás více zaměstnává opera než balet?
Tak to asi ne, vše je to stejné. I když balet bývá často ve svých vlasech, zatímco opera má víc paruk. Ale těch je třeba v Labutím jezeře také dost.

Co vás na práci vlásenkářky těší? Dělat stejnou práci déle než čtyřicet let, to už je něco!
Je to zajímavé, každý den dělat něco jiného. Navíc hodně komunikuji s lidmi, i v tom je to moc pěkná práce.

Zažila jste při práci i lidi, herce a herečky, se kterými se moc pracovat nedalo? Či si herci svou vlásenkářku hýčkají?
Ano, hýčkají si nás (smích). Když je totiž dobrá vlásenkářka, jsou všichni spokojení. A když dobrá není, no tak je to v čudu.

Myslíte si, že divák pozná, když je něco v nepořádku?
To ne, divák asi ne. Vždyť on neví, jak má vše přesně vypadat. Maximálně si všimne, když spadne paruka…
Když se nestihne nějaký převlek, třeba královna když nedostane korunu včas, divák neví, že ji měla mít.

Josef Jelínek se nestydí za přešívání kostýmů na jiné, protože divadla nemají peníze. Je to u paruk a vousů podobné?
Fousy se nedají použít znovu, ty se použitím ničí. Paruky mají výhodu, přečesávají se, dělají se stále dokolečka. Máme-li třeba pěknou hnědou paruku, může hrát klidně i ve třiceti představeních, jen s jiným účesem.

Ty ale dlouho rostly

Vaše paruky vypadají dost věrohodně. Jsou ze živých vlasů?
I ze silonu, používáme kanekalonové vlákno. Pravé vlasy jsou sice drahé, ale na práci pro nás nejlepší. Lépe vypadají, lépe hrají, jsou přirozenější… Vydrží dlouho, ale jednou se stejně zničí. Za kilo vlasů dáte 23 tisíc korun, na paruku je třeba 20 až 30 deka dle délky. Většinou se k nám vozí z Asie, ale ty evropské jsou lepší a dražší.

Přemýšlíte někdy nad tím, kdo je kde nosil?
Vlastně ani moc ne. Jen když jsou dost dlouhé, říkám si: „Ty ale dlouho rostly!"