Čekal jste na začátku, že se Mandragora dočká tohoto výročí?
To nikdo nečeká. Zprvu to byla hlavně sranda. Poté se to začalo postupně rozjíždět a najednou je z toho průšvih.

Průšvih? Spíš úspěch, ne?
To, že něco dlouho trvá, neznamená, že je to úspěšné. Záleží na tom, jestli je to dobré. A já doufám, že naše skupina není špatná.

Jistě není. V loňském roce jste navíc vydali novou desku, jaké byly ohlasy?
Nějaké kladné ohlasy byly, ale je nutné říct, že toto je deska pro labužníky. Byla nahrána analogově na vinylovou desku. Prodej tak nebyl nijak velký. Společně s deskou mé skupiny Erida se ovšem jedná o jediné analogově nahrané desky za posledních pět, možná deset let v České republice. To mi potvrdili i v Loděnici, kde obě desky vznikaly. Některé kapely sice vydávají vinylové desky, ale to jsou pouze kopie CD vytvořené v počítači. Ti to dělají pouze z marketingových důvodů.

Mandragora, hudební skupina z Jablonce nad Nisou hrající směs Rock and Rollu, Hard Rocku, Reggae a Funky, oslavila  11. listopadu 25 let koncertem v klubu Woko. Na snímku je Jan Krajník.

Jak se Mandragora za ty dlouhé roky změnila?
Určitě se změnila významně. Vystřídala se v ní celá řada hudebníků. To je do jisté míry ovlivněno i tím, že se jedná o skupinu se sedmi či osmi členy. Pokud dva lidé odešli, nemělo to velký vliv.

Měnili se ale i zpěváci, to asi skupinu hodně ovlivní?
Musím říct, že současná zpěvačka Kateřina Chmelařová s námi vystupuje již přibližně deset let. Tak dlouho s námi žádný zpěvák nezůstal. A musím přiznat, že až nyní jsem naprosto spokojený. Ona je jedním z hlavních důvodů, proč stále hrajeme.

Čtvrt století poznamená i hudbu. Začínali jste s písněmi na texty Tolkiena. Jak je to nyní?
Ano, tehdy ještě nebyl ani film Pán prstenů. Líbily se mi texty, navíc jsme v té době měli novozéladského zpěváka Andyho Lethama. Nahráli jsme několik věcí. Postupně jsme se zaměřili více na funk a začali zpívat česky. Odjakživa máme potíže zařadit se do jednoho stylu. Někdo tvrdí, že jsme divný pop, jiní nás zas považují za undergroung a big beat.

Občas se mluví o tom, že Mandragora možná skončí?
Upřímně, je to možné. Možná i toto byl poslední koncert. Doba takto velké kapele nepřeje, a to v mnoha ohledech. Máme složitou hudbu, velké obsazení a v podstatě hrajeme starou hudbu. Dnes je trend, aby všechny písně byly buď sentimentální nebo optimistické. Navíc hudební scéna je nyní přeplněná, jak ještě nikdy nebyla. Mám proto o osud Mandragory obavy. Záměrně jsme tak do koncertu k oslavám pětadvaceti let na hudební scéně zařadili i píseň Goodbye Madragoro.

Mandragora, hudební skupina z Jablonce nad Nisou hrající směs Rock and Rollu, Hard Rocku, Reggae a Funky, oslavila  11. listopadu 25 let koncertem v klubu Woko. Na snímku je Jan Krajník.

Jak často nyní vystupujete?
Teď jsme měli tři koncerty za rok. Nabídek bylo samozřejmě víc, ale museli jsme některé zrušit, protože je nás hodně a termíny kolidovaly. Je pro nás složité vytvářet i nové písně, protože zpěvačka je až z Hradce Králové.

Všechny písně skládáte sám, kde berete inspiraci?
Skládat hudbu je pro mě to nejmenší. Jde to tak nějak samo. Mám spíše problém neskládat. Neustále mám v hlavě nějaké hudební představy a nápady.

To by vám mohl leckdo závidět.
Možná ano, ale já bohužel nemám možnost všechny nápady uplatnit. Skládám písně pro Eridu a Mandragoru a občas i pro Nauticu. Hraní nových písní na pódiu je příjemná část. Té ale předchází celá řada stresujících záležitostí, jako je domluva zkoušek, instalace aparatury či nahrávání.

Co by podle vás mohlo tedy Mandragoru zachránit?
Myslím, že dnes mohou hudební skupině pomoci pouze televize či rádio. Vyrůstal jsem v době, kdy byla cenzura. Dnes tu cenzuru dělají vlastně média, ta vybírají, co se bude hrát. Samozřejmě se spousta lidí prosadí i tak, že hraje hudbu, o kterou je v rádiích a televizích zájem. To mě někdy až děsí. Znám skvělé hudebníky, kteří záměrně začali tvořit písně o třech akordech. Já bych toto dělat nemohl.