Iveta Hejduková vzpomíná na soutěžní provedení své oblíbené árie Rusalky, které je ostatně možno poslechnout si na YouTube. Porotce Zdeněk Troška tehdy řekl, že díky takovému výkonu by ji mohl přijmout kterýkoli operní dům.

Cesta pilné práce

Úspěch v soutěži nepřišel sám od sebe a cesta k němu vůbec nebyla přímá. Iveta Hejduková sice odjakživa ráda zpívala, ale zpěv za možnost příští obživy nepovažovala. Proto se vyučila prodavačkou, vdala se, měla dva syny, pracovala jako pečovatelka u seniorů v rodinách, prodávala kosmetiku, prádlo, drahé kameny, nebránila se ničemu, ale zpěv ji stále neodolatelně lákal.

Proto vstoupila do operního sboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci a sedm let před narozením druhého syna v něm působila. Než vstoupila na divadelní prkna, chtěla se na konkurz do sboru dobře připravit, a tak ve svých dvaceti dvou letech získala jako svou první učitelku zpěvu operní pěvkyni Ivanu Koupilovou.

Iveta Hejduková se musela všemu učit od začátku, neuměla tehdy dost dobře ani noty. Dnes je jejím učitelem již několik let pan Jiří Ceé, sólista opery Národního divadla v Praze. Jak ale sama říká: „Toto studium nikdy nekončí, hlas se neustále vyvíjí, v těle vznikají nové rezonance a to mě na tom ohromně baví - sama cesta je cílem“. Ani po úspěchu v Talentmanii se zatím paní Hejduková nestala sólistkou některé z operních scén, spíš sobě a divákům pro radost pořádá recitály složené z písní a operních árií.

Inspirace tichem

Mezi své záliby řadí kromě zpěvu a rodiny také procházky tichým lesem, v němž se ozývají hlasy ptáků a šumí listí. Ráda píše básně. Zpěv jí přináší radost, kterou dokáže přenášet na publikum. Porozumění pro to nachází i u své rodiny. Vyslovila se: „.. můj manžel operu miluje, doslova ho dojímá a velmi mě podporuje. Moje babička říkávala, že kde je láska, tam je cesta, a to je svatá pravda. A platí to nejen v manželství… Máme spolu dva úžasné kluky, Libora, kterému je dvacet jedna a dvanáctiletého Honzíka. Hudbě se nevěnují, ale co není, může být, život mají před sebou.“

Tři a půl oktávy

Iveta Hejduková zpívá lehce a čistě, nasazuje tóny naprosto samozřejmě. Díky mohutnému hlasu a výborné technice zvládá nejen příjemně znějící fortissima, ale má i znělá pianissima, v nichž nechybí hloubka citu a výrazu. Dokáže velmi oduševněle a přitom přirozeně vyjádřit i sebemenší citové záchvěvy.

Přitom její hlas je něčím zvláštní, jedinečný, má nádhernou barvu. Dokáže v posluchačích vyvolat mrazení z té krásy, kterou vytváří. Zároveň je velmi spontánní a dá se tušit, že by byla i výbornou herečkou. Výraz je projasněný, i ona sama působí jako sluníčko.

Vratislavice mi rozumějí

Paní Iveta pochází z Vratislavic a tam také chodila do školy. Své kořeny z matčiny strany by však mohla hledat až na Slovensku. Divadelní kořeny z otcovy strany vidí v osobě předka Miloslava Dismana, který byl režisérem a vedl slavný Dismanův rozhlasový dětských soubor. Pěvkyně se představí svým příznivcům – a možná i některým bývalým spolužákům - v sále nového multifunkčního centra v sobotu 29. ledna v 19.00 hodin.

Pro svůj recitál si připravila kromě jiného české písně J. Křičky i nejkrásnější operní árie z děl Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Giacoma Pucciniho a Vincenza Belliniho. Na klavír ji doprovodí vynikající Irena Špinlerová, která uvede sólově klavírní skladby od F. Chopina, S. Rachmaninova a M. Ravela.

Recitály nebo divadlo?

Představy o své budoucnosti hodnotí Iveta Hejduková těmito slovy: „Koncertování mě naplňuje, je úžasné, že mohu v jedné hodině zazpívat tolik různorodých věcí jak po stránce hudební, tak po stránce výrazové. Pravdou však zůstává, že před 18 lety jsem začala zpívat proto, že mě přitahovalo divadelní jeviště - nejen zpívat, ale i hrát, a to vše za doprovodu toho úžasného zvuku orchestru… a tam i nadále směřuji…“

Možná, že až se Iveta Hejduková ve světě opery proslaví, budeme s pýchou a úctou vzpomínat na její „domácké“ recitály.

Anna Košárková