Dneska jsou Psí vojáci o třicet let klidnější a svůj barokní punk podávají s jistou lehkostí. Když v pátek na Rampě spustili dvacet let starou vypalovačku Marylin Monroe, zazpíval ji Filip Topol dokonce tak trochu jako parodii svého starého divadelního stylu a v průběhu celého koncertu celkem nenuceně žertoval s publikem.

Leckdo vnímá Psí vojáky jako naplnění jinak omšelého slova „kult“ (a natěšení jablonečtí diváci v tomto zdá se nebyli výjimkou). Kapela vznikla v roce 1979, kdy bylo jejím členům kolem třinácti let – vděčná příhoda říká, že Filip Topol absolvoval první výslech na StB ještě dřív, než dostal občanku.

Psí vojáci vpluli do pražského undergroundu a až do poloviny 80. let nesměli vystupovat veřejně. První EP (tedy desku kratší než klasické album, ale delší než singl) vydali těsně před revolucí 1989. Po revoluci se pak stali uznávanou skupinou a v rychlém sledu vydali několik desek, jimž dneska sluší označení klasické.

Začali koncertovat i v zahraničí, Filip Topol si zahrál hlavní roli ve snímku Zdeňka Tyce Žiletky, psal hudbu i pro divadelní představení a vydal několik sólových alb. Před dvěma lety se Psí vojáci podíleli na pozoruhodném experimentálním filmu Sestra podle stejnojmenného románu Jáchyma Topola.

V jabloneckém Klubu Na Rampě se prohráli celou svojí historií, od písní z 80. let, jako je Sbohem a řetěz na slova Jáchyma Topola, který byl v té době téměř výhradním autorem textů, přes skladby z 90. let včetně písně Krasobruslař z jejich zřejmě nejlepšího alba Myši v poli a jiné příběhy (1999) až po písně z desek tohoto milénia.

Zazněla i vznešená píseň Žiju, báseň neznámého německého autora z 12. století, do češtiny převedená Ivanem Wernischem, anebo vděčný přídavkový popěvek I’m lucky. Filip Topol se tradičně představil jako výborný pianista a osobitě temný zpěvák, David Skála za bicími a basista Luděk Horký mu při tom tvořili spolehlivý hudební grunt.

Psí vojáci se baví, hrají uvolněně a lehce, ale to důležité zůstává stejné jako za časů Kiliána Nedoryho. Punkové cítění, brutální lyrika, pocity jak žiletky a smutek z otázek, na které nenacházíme odpovědi. A taky zachycení chvil, kdy končí noc, prší a „pootevřenému ránu krápe do úst místo snídaně vrkání holubů.“

Zpracoval Štěpán Kučera