A pravdou je, že vyloženým optimismem právě nehýřil ani při své návštěvě Liberce, kam dorazil ve své další a dnes už zavedené roli spisovatele. Na půdě knihkupectví Bux.cz v OC Fórum se účastnil svojí autogramiády, na které svým příznivcům podepisoval knížky jako Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím, nebo Pořád se něco děje, v nichž se ohlíží a glosuje svoje dosavadní životní i umělecké zážitky.

V poměrně stísněném prostoru knihkupecké kavárny, však bez ohledu na to potvrdil, že kromě daru herectví jej zdobí i postoj profesionála. Po vymezenou dobu neváhal vyjít velkému množství zájemců ochotně vstříc a kromě podepisování s nimi také pobesedovat.

Stává se vám, že máte okno? Jaký byl váš přítel Franta Kocourek? Už jste se zbavil moravského přízvuku? Jaký teď připravujete film? Kolik umíte světových jazyků? Takové otázky padaly v průběhu besedy. Jistá z dam se neváhala dokonce dotázat, zda měl mistr problémy s dospíváním svého syna v oblasti puberty, a pokud ano, pak jestli by ji nemohl poradit, co v takových případech platí nejlépe.

Herec ji poukázal na jeden z příběhů populárního televizního projektu 3+1, který mu byl takříkajíc napsán na tělo. V jedné z jeho scén totiž hraje se svým skutečným synem, jehož po hádce vyhazuje ven z automobilu. „Když si občas vybavím jeho dospívání, zase tak hrát jsme to nemuseli,“ ohlédl se v tomto případě místo konkrétní rady za někdejšími zkušenostmi rodiče s průkazným nadhledem.

Bulvár pohřbil otce

Kromě toho Miroslav Donutil trpělivě snášel i prosby návštěvníků o společnou fotografii, což většina jeho známých kolegů považuje za jednu z nejméně příjemných kratochvílí. Třebaže sám v roli celebrity, odsoudil chování okolí, které tento fenomén v kultuře a společnosti podporuje. Rovněž tak si opodstatněně postěžoval na bulvární tisk, který před krátkým časem zcela vytrhl z kontextu jeden odstavec z jeho knížky.

„Psal jsem v ní o smrti svého tatínka, který umřel před čtyřmi lety. A oni tuto informaci z knížky vyjmuli a vložili mi ji do úst, jako kdyby se mnou dělali aktuální rozhovor. V důsledku toho mi tak minulý týden lidé kondolovali k tatínkově smrti, protože výsledek toho kompilátu v kombinaci s palcovým titulkem působil, že zemřel až teď.“

Tvář v různých etapách

Autogramiáda jen potvrdila, jak je Miroslav Donutil mezi veřejností oblíbený. Návštěvnost totiž předčila očekávání. Její původně vymezený čas herec výrazně překročil a nakonec tak nemohl jinak než ji i sám ukončit. Popularita je někdy břímě. V tomto ohledu se ukázala symbolickou i jedna z posledních otázek. Mladou čtenářku i divačku zajímalo, zda je „Panu herci“ v běžných životních situacích jeho známá tvář ku prospěchu a nebo spíše na obtíž.

„Při jednání s úřady si ji nemohu vynachválit. Ale ten proces byl zpočátku pozvolný, neboť procházel, jak já tomu říkám, různými etapami známosti. Zpočátku mě to samozřejmě těšilo a užíval jsem si to. Ale pak už je toho na vás opravdu moc. Vzpomínám si na jednoho z mých slavných kolegů, který mi to popisoval jako přechod od milého zdravení k pouhému skoro až lakonickému protáhnutí koutku a pokývnutí ve smyslu – no jo, vidím vás. Ano, těch lidí, kteří vás zkrátka chtějí pozdravit, je pak ve finále už opravdu mnoho. Nemám jim to za zlé, ale nedávno jsem se sám přistihl, jak jim jen tak pokyvuji…“

Zajímá mě scénář, ne show

Liberec – Za sebou měl skoro dvouhodinovou vyčerpávající autogramiádu s besedou. Byla na něm patrná únava a také, že už měl dávno odjet za svými dalšími povinnostmi. Příslib rozhovoru se stále více jevil jako nejistý. Nakonec ale Miroslav Donutil čestně pokývl a v provizorních podmínkách obětoval své cenné minuty našemu rozhovoru:

Během besedy se čtenáři jste zmínil velmi nepříjemnou zkušenost s bulvárním tiskem, která se navíc dotkla i vaší úzce soukromé události. V průběhu akce naopak zazněly poměrně zajímavé dotazy, na které jste neměl problém odpovídat. Nemáte třeba pocit, že obyčejní čtenáři se dnes dokážou vyptávat s větším vkusem než profesionálové?
„Kultivovaní novináři stále existují a zcela bezpečně jsou to stále oni, kdo dokáže klást nejlepší otázky. To, co jsme zmínili, se bohužel netýká klasického novinářského přístupu, ale je to v podstatě protiprávní jednání. Někteří lidé z určitých typů medií si prostě sami něco napíšou a to vám pak vloží do úst. Bohužel se proti tomu nemůžete nijak bránit. Právně mají totiž tyto věci tak dobře ošetřené, že se s nimi prakticky nelze soudit.“

Je třeba právě určitá bulvarizace některých médií důvodem, proč vesměs zůstáváte věrný veřejnoprávní televizi a na nabídky ostatních stanic reagujete spíše s jakýmsi odstupem?
„Tak to možná vypadá, ale já to vnímám ještě trochu jinak. Ne všechny televize vedle veřejnoprávní bych považoval za bulvární. Ale to, o co mi v tomto případě jde, je hlavně dobrá práce, za kterou považuji zajímavou roli. A takovou přijmu napříč celým spektrem nabídek, jak o tom ostatně svědčila i moje účast v Románu pro může, která mě právě po této stránce opravdu zaujala.“

Čili, lze tomu rozumět tak, že Miroslav Donutil slyší hlavně na dobrý scénář?
„Určitě. Přesně tak. Nejde mi o nabídky na moderování nějakých zábavných pořadů nebo účinkování v show hvězdného významu, nemluvě o tom, když jejich hvězdnost končí většinou u hranic v Aši. Zajímá mě kvalitní scénář. A zda mi ho nabídne jedna, druhá či třetí stanice, je celkem lhostejné. Tím podstatným je pro mě kvalita.“

Leží vám nějaké zajímavé příběhy v současnosti na stole?
„Moc jich není, ale najdou se. Z deseti až patnácti, které mi na tom stole opravdu leží, jsem vybral tři scénáře. Ty jsou dobré a pokud dojde k jejich realizaci, potěší mě to. Je třeba mít ale na paměti, že v současnosti se film nevytváří právě snadno. Dnes se často stane, že dojde k zastavení i těch snímků, co jsou už v realizaci.“

Je na vás vidět, že pracovní kalendář máte hodně nabitý a Liberec si dnes asi prohlédnout nestihnete. Přesto – víte o něčem, kvůli čemu by vám stálo navštívit jej i mimo své pracovní závazky?
„Víte, já bych rád zajel do mnoha pěkných měst v Čechách, na Moravě i na Slovensku, jenom na to mít čas. Pokud už si nějaký vytěsním, pak ho spíše obětuji pro to, abych se zajel podívat za maminkou nebo do svého domu na Českomoravskou vysočinu. Ta ostatní místa, která by mě ještě lákala však musím vynechat. Zajet si jen tak do Liberce je prostě luxus, který si opravdu nemohu dovolit.“

Jste jeden z nejvýraznějších domácích herců, okolí vás miluje i jako vtipného vypravěče, do Liberce jste přijel v roli spisovatele. Je toho hodně, co děláte, ale není to všechno. Málokdo třeba ví, že máte také v centru Prahy kavárnu, jejíž vedení jste svěřil své manželce. Mimochodem, neuvažoval jste, že byste své kavárenské služby rozšířil třeba do Liberce nebo k vám na Moravu?
„Neuvažoval. Tohle byla volba mojí paní. Přála si v Praze kavárnu a já souhlasil, že se žena v takovém případě má právo realizovat. A soudím, že tahle realizace je pro ní velmi dobrá a těší se z ní. Určitě jsem ale rád, že se to povedlo.

Prostředí její kavárny mi vyhovuje – člověk si tam může v klidu sednout, pohovořit se známými, objednat si dobrou kávu, najíst se dobrého jídla a popít chutného vínka. A navíc nachází se na poloviční cestě mezi Stavovským a Národním divadlem, mezi nimiž se tak často pohybuji. Pro mě ideální.“