Prostě vzala fotoaparát a šla. Když se na Chrastavu loni v létě přihnaly povodně, Jana Zahurancová přiznává, že měla zvláštní pocit. S rodinou bydlí na vyvýšeném místě, kam by vodu vynesl leda tak poryv tornáda. Jak jedna z těch šťastnějších obyvatelek svého města tak mohla zůstat v klidu a maximálně soucítit s těmi, kterým se nespoutaný živel dral do příbytků v údolí. Jako profesionální fotografka se však neubránila spontánnímu nutkání. Takřka okamžitě vyrazila do terénu zaznamenávat celou tu spoušť, kdy dravý proud a nánosy bahna z jindy nevinné říčky Jeřice pustošily široké okolí.

Odvaha? Až tváří v tvář postiženým

Jana Zahurancová sama přiznává, že v prvních hodinách povodní ji vedl hlavně instinkt. Skutečnou kuráž musela až paradoxně projevit spíše v následujících dnech, kdy se voda přehnala. Tehdy se totiž ocitla se svým foťákem tváří v tvář lidem, z nichž některé voda připravila skoro o všechno.

„Ano, odvahu jsem k focení musela poprvé sbírat až na druhý den v sobotu, kdy začalo zářit sluníčko. Protože, když jsem spatřila tu hrůzu a pronikala k lidem, kteří se po ni snažili zachránit, co se dá a zoufale vyhlíželi jakoukoliv pomoc, dotkl se mě takový nepříjemný pocit, jako kdybych je nějak špehovala. Takže v první fázi jsem se je vlastně fotit ani neodvážila,“ ohlíží se Jana Zahurancová nazpět.

Rok poté – osudový dokument

Nakonec ale ona i její spoluobčané svůj úděl skousli. A výsledek rovným dílem ze zaujetí i trpělivosti byl nakonec užitečný pro všechny. Ve středu tento týden byla totiž v prostorách chrastavského Mětského muzea zpřístupněna slavnostní vernisáží ojedinělá dokumentární fotovýstava Rok poté vypovídající o osudové zkoušce, kterou chrastavští občané prošli po loňských povodní a od nichž uplynul právě jeden rok.

Její dramaturgyní a ústřední osobností se stala právě Jana Zahurancová. Kromě vlastních, a výtečných, snímků však do ní zařadila i množství amatérských, ale rovněž nadprůměrně zdařilých fotografií od chrastavských občanů, kteří vypjaté okamžiky podobně zažívali s fotoaparátem v ruce. Expozici tím vetkla ten hlavní náboj, který, jak přiznává, ji donutil nakonec fotit i v těch situacích, které by jinak vůči postiženým považovala za neohleduplné:

„Ten impuls, kdy jsem v sobě nakonec to odhodlání fotit všechno kolem sebe našla, totiž přišel s vědomím, že všechny snímky mohou být nakonec naprosto zásadní z dokumentačního hlediska. Uvědomila jsem si, že když se o nic nepokusím a nic nenafotím, lidé, kteří mají plné ruce práce s povodněmi, už teprve ne,“ říká a její dojem se ukázal jako zcela na místě.

Z půdy i střech nad běsnícím živlem

Navíc Jana Zahurancová už byla za dokumentačním účelem vyhledávána třeba ze strany chrastavského magistrátu nezřídka i v minulosti při nejrůznějších příležitostech spjatých s životem města. Kromě toho pak osvědčila i svůj fotoreportážní talent, když pro změnu zvěčnila různé události pro náš Liberecký deník.

Možná i díky těmto svým zkušenostem dokázala nádavkem ocenit talent amatérů, kteří za ni nejenom v souvislosti s výstavou přicházeli a nabídli či poskytli svolení k uveřejnění svých fotek.

„Mnoho z nich totiž pocházelo z míst, kam jsme se nemohli dostat, a já si při pohledu na ně jen říkala: No pane jo! Jejich autoři je totiž vytvářeli z oken, půdy i střech domů, ve kterých byli uvězněni vodou, jako opravdu mrazivé svědectví o pohromě, kterou by si nezaujatí pozorovatelé jinak stěží dokázali jen představit.“

Na vlastní kůži jen voda, voda a voda…

Slova fotografky ostatně výmluvně podtrhl i starosta Chrastavy, Michael Canov, který si vernisáž nenechal ujít ani přes výrazné pracovní zaneprázdnění: „Pevně doufám, že příští podobná výstava zde bude za 49 let pod názvem Padesát let poté, protože si asi nejenom já přeji, aby nás takováto událost v budoucnu už nikdy nepotkala.“

Ostatně o tom, jaké to tehdy bylo obtížné, podává výpověď mimo objektiv svého aparátu i sama Jana Zahurancová v rozhovoru, na který si vytěsnila čas těsně před vernisáží. Na ni nechybí ani její, na pytlích písků stylově nainstalované gumáky, v nichž svou povodňovou odyseu absolvovala. Není to jen nadsázka, neboť jak zdůrazňuje, na počátku nebylo snadné volit směr natož cíl.

Svěřila jste mi, že jste do Chrastavy během dne D dorazila zhruba hodinu poté, co přišla hlavní vlna. Měla jste jasno v tom, kam se v ten okamžik vydáte ze všeho nejdříve, ať již na nějaké krizové místo či naopak zkontrolovat své blízké?
Ani náhodou! Ono totiž nebylo kam se vydat. Přijeli jsem společně se synem a když jsme se ocitli v Liberecké ulici, měli jsme už vody po kolena a dostali se akorát na náměstí. Bylo to dost děsivé. Právě tady jsme vlastně začali poprvé fotit. Když odpoledne kolem páté, šesté hodiny voda opadla, podařilo se nám dostat se k řece. Tady jsme zjistili, co všechno tu mezitím proběhlo za hrůzy. Dokonce i lidem, kteří byli v samém středu dění, zpočátku ani nemohlo dojít, co se ve skutečnosti děje, protože v ten první den to bylo jen voda, voda a zase voda. Teprve až druhý den ráno, kdy přitom vysvitlo sluníčko, to mnohé skolilo psychicky, protože bylo jasně vidět, co povodeň způsobila…

Blbé dámičky a uplavané foťáky

Právě v této souvislosti, jak jste zmínila, jste musela vůči nim překonat ten zásadní ostych, abyste si nepřipadala nevhodně, že zatímco oni zdolávají zkázu a nemají myšlenky na nic jiného, někdo je takříkajíc šmíruje fotoaparátem. Nakonec se ale ukázalo, že tohle vaše profesionální zaujetí bylo pro ně ve skutečnosti přínosem…
Ano. V těch dnech, kdy se začaly prvně odklízet trosky, totiž Chrastavu „přepadli“ povodňoví turisté. Když z aut se značkami různých okresů, vystoupily nějaké dámičky v lodičkách a fotily nebo natáčeli „suvenýr z výletu“, přišlo mi to natolik blbé, že jsem s vlastním focením podobných záběrů opravdu dlouho váhala.
Později jsem ale zjistila, že fotky, které jsem udělala, byly velmi užitečné i jinak než jen coby reportáž z pohromy. Město například na jejich základě mohlo lépe zdokumentovat žádosti o dotace na opravy. Řada lidí je zase využila jako jediný, a pro ně tím pádem velmi důležitý důkaz při jednání s pojišťovnami. Protože vlastní přístroje jim uplavaly. Fotografie tak nesly i praktickou hodnotu.

Cenné obrazy pro sebe „malované“

Díky vašemu váhání ale vznikly také snímky, které jsou příkladně symbolické, působivé a bez nadsázky umělecky cenné. Při nich jste se místo na lidi zaměřovala na jednotlivé detaily a zákoutí. Vznikly tak vlastně fotky, nad nimiž se člověk může hlouběji pozastavit a zamyslet podobně jako před obrazy.
Je to opravdu trochu kuriózní, protože tyhle snímky vznikly náhodně. Jak správně říkáte při čekání na kuráž. A zpočátku jsem si je fotila hlavně pro sebe.
Dnes se ale na výstavě doplňují s těmi reportážními a stejně tak fotkami od obyvatel Chrastavy. Takže vznikla velmi zajímavá mozaika a podle mě se širokou vypovídající hodnotou.

Fotografka pro lidi

Co myslíte, že by si lidé měli z výstavy Rok poté odnést?
Pokud jsme u toho vzpomínání, rozhodně si tady nikdo z nás nechce připomínat povodeň jako takovou. Důležité je podle mě výstava hlavně pro to, abychom se více ohlédli za tím, co se nám už od té doby povedlo, a také, co nás ještě eventuálně čeká při nápravě škod. Každý má samozřejmě na tuhle událost vlastní názor – někoho osloví tahle fotka, dalšího zase jiná. Pro toho, kdo Chrastavu třeba dobře nezná, jsem pak zapátrala v archivu po starších záběrech, aby měl srovnání, jak Chrastava vypadala před, během i po povodních a udělal si tak odpovídající obrázek o tom, co se tu dělo.

A jak byste dnes, a i po tom všem, co jste tu zažila a s přihlédnutím k žánrově různorodým snímkům, jaké jste na pozadí toho vytvořila, sama sebe jako profesionálku charakterizovala?
Jsem fotograf pro lidi…

Kostelní zvonění za nejničivější vlnu

Výstava Rok poté bude na půdě galerie městského muzea přístupna do konce srpna. Její součástí bude navíc tuto neděli vzpomínková akce, která se uskuteční na den přesně rok po katastrofě, tedy 7. 8. 2011. Začne již v 10 hodin dopoledne, kdy se slavnostně otevře kuželna a odhalí pamětní deska s poděkováním pražským umělcům za charitativní koncert na obnovu tohoto sportovního stánku.

V 11.00 hodin pak radniční hodiny zároveň s kostelním zvonem odbijí symbolických 5 minut. Přesně v tento čas totiž přišla druhá a nejničivější vlna. Ve 14.00 hodin se program přesune na náměstí, kde vystoupí volné pěvecké sdružení A MY TAKY, následovat bude projev starosty Michaela Canova a litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta.

U příležitosti výročí dojde současně k požehnání novým hasičským vozům postižených obcí na Liberecku, jimiž jsou kromě Chrastavy, Hrádek nad Nisou, Frýdlant, Raspenava, Lázně Libverda, Višňová, Heřmanice, Dětřichov, Oldřichov v Hájích, Nová Ves u Chrastavy a Bílý Kostel. Po tomto slavnostním aktu bude následovat druhé vystoupení volného pěveckého sdružení A MY TAKY. Akci Rok poté následně zakončí v 15.00 hodin chrastavská country kapela Paroháči.

„K této akci jsme přistoupili z těch samých důvodů, jaké nás vedly k výstavě fotografky Zahurancové. Neboli proto, že s loňskými povodněmi je už dnes spjaté vlastně celé město. Nějakým způsobem se tahle děsuplná událost vlastně dotkla všech – nejenom lidí, které připravila o jejich domov, ale i těch, jejichž obydlím se vyhnula, ale i tak jim zničila velkou část zdejší infrastruktury,“ uvedla pak v rámci pozvání na obě akce místostarosta Chrastavy Zita Václavíková.