Její tvorba osciluje mezi konceptuálním uměním a jazykovými hrami. Kirchner se skrze své deníkové zápisy, myšlenky, úvahy, poznámky či vzpomínky snaží alespoň na chvilku zachytit a uchovat příběhy či emoce, které jsou s nimi spojené. V jejím tvorbě je silné propojení osobního a uměleckého života. Záznam jejího života se sám o sobě stává uměním a přetváří tak soukromé ve veřejné. „Skrze sběr osobních zápisků a předmětů silně nabitých vzpomínkami, dokáže autorka nejen hmatatelně vnímat plynutí svého života a času, ale zprostředkovat tento zážitek i divákům,“ napsala o ní kurátorka liberecké výstavy s názvem Dojtečka. Blanka Kirchner podle ní vytváří osobitý svět, provokující divákovu vlastní senzitivitu a kreativitu.
Nová výstava představuje autorčinu starší tvorbu, ale i několik instalací, vytvořených jen pro tuto příležitost. „Schopnost Blanky Kirchner upoutat a zaujmout pochází z jejího nadání pohybovat se v prostoru mezi obrazem a textem, proměnit jazyk ve vizuální podívanou. Přitom se nemůže vyhnout riziku, které hrozí každému, kdo pracuje s textem tvůrčím způsobem: Vytváří příběh, který je součástí většího příběhu. Je jen na nás, jak jej budeme číst,“ doplnila kurátorka výstavy Johana Kabíčková.
Kurátoři vaši tvorbu spojují s pojmy jako autenticita a bezprostřednost. Jak se taková díla dají vystavovat v galeriích a muzeích?
Dlouhodobě ve své umělecké tvorbě pracuji s deníkovým záznamem a proto se na mých výstavách objevují textové instalace v nejrůznějších podobách. Ať už je to ručně popsaná velká deska (1x2 metry), neonový nápis, nebo tužkou zapsané poznámky přímo na zeď galerie.
Co tedy uvidí návštěvníci OGL, když si přijdou prohlédnout vaši výstavu Dvojtečka?
Návštěvníci se na výstavě setkají s knihou Pět žen. Jedna věta denně. S textovými instalacemi (251 m vzpomínek, nebo Vrstvy událostí), světelnými instalacemi či fotografiemi. Mohou se také sami stát součástí výstavy - zapsat na kartičku svoji Jednu větu na psacím stroji, který je na konci výstavy k dispozici a zakomponovat ji k větám od ostatních návštěvníků.
Co dělá ze záznamů všedního dne umělecký artefakt?
Nejprve dlouhodobý a důkladný sběr materiálu ve formě deníku, poznámek, fotografií a následně pečlivé vybírání materiálu do instalace a také závěrečná kompozice díla v galerii.
Zaznamenáváte nejen vaše všední dny a zkušenosti, ale také často pracujete s impulsy od veřejnosti. Zapojujete lidi zvenčí. Můžete na základě fragmentu rekonstruovat kontext nebo jde o to, aby ta krátká konkrétní výpověď fungovala sama za sebe?
Mne na těchto impulsech od veřejnosti nejvíce zajímá různorodost. A také jak je tato různorodost v určitém smyslu kompaktní, protože je drží koncept zadání.
22. 2. 2022 ve 22:22 hodin jste zorganizovala happening, kdy lidé měli zapsat a sdílet jednu větu. Co o člověku dokáže jedna věta říct?
Není pro mne důležité analyzovat, co daná věta vypovídá o člověku. Spíše mne zajímá skutečnost, že všechny věty byly zapsané během jedné minuty. V konkrétní čas se životy skupiny lidí, kteří se zúčastnili happeningu na minutu propojily, aby se vzápětí opět rozdělily a vše plynulo různorodým směrem, svým vlastním životem - doslova.
Říkáte, že vaše díla v nejrůznějších podobách odkazují ke konkrétní části vašeho života, ale přesto není vaše soukromí to, co chcete vystavovat na odiv. V čem vám tedy prvek autobiografičnosti pomáhá/slouží?
Můj život, mé myšlenky, mé vnímání času je nejautentičtější materiál. Život nikoho jiného bych nemohla zkoumat s takovou důkladností a autenticitou, jako ten vlastní. Ostatně k tomuto faktu odkazuje i název mé autorské knihy Nikdo nikdy nepochopí, jaké to je, být někým jiným z roku 2014.
Jak reaguje na vaši uměleckou práci, ve které se objevují fragmenty vašeho života, rodina? Neříkají vám někdy, to tam nedávej nebo to nepoužívej?
Zatím jsem se s takovouto poznámkou od rodiny nesetkala.
Tomáš Vaněk o vás kdysi napsal, že vaše práce je založená na sběru. Sběru jako fenoménu, jako aktivity, kterou se dá cosi získat. Co je pro vás rozhodující při výběru toho, co seberete/zachováte a co necháte plynout bez povšimnutí?
Umělecký instinkt v srdci.
Co pro vás znamená spojení work-in-progress?
Některé mé projekty jsou dlouhodobé, časosběrné, neuzavřené, mohou se stále rozrůstat.
Máte za sebou desítky výstav v ČR i zahraničí, změnil se za roky, kdy vystavujete nějak váš přístup k tomu, co a jak instalujete?
Překvapilo mne, když jsem nedávno procházela dokumentaci mé diplomové práce, která vznikla před 14ti lety, jak jsem již tehdy naznačila vývoj mého uměleckého směřování. Objevují se zde sbírky vět, fotografie a práce s deníkovým záznamem.
Kromě vlastní umělecké činnosti, působíte také na Fakultě umění a architektury TUL. Platí podle váš, že kdo tzv. učí umění, měl by ho také sám dělat?
Stoprocentně.