Do Jizerek jsem se zamiloval, říká autor Čarostřelce Jan Horníček

Zdroj: DeníkVáže vás k Jizerkám nějaké hlubší pouto?
Pouto nevím. Každopádně jsem se do Jizerek zamiloval. Vím, že tam můžu vyrazit kdykoli a bude mi tam dobře. Ať už na místech, která mám prochozená v létě i v zimě, tak v zapadlých zákoutích, kde jsem nikdy nebyl, a která se snažím postupně objevovat.

Předcházel samotnému psaní knihy Čarostřelec výzkum?
To ano. Třebaže to možná nebylo bádání tak důkladné, jak by v ideálním světě mohlo jít. Od prvního nápadu jsem příběh postupně chystal necelého tři čtvrtě roku. Sbíral jsem materiál, nachodil jsem si a nafotil místa, která jsem potřeboval. A také načetl knihy. Pak už stačilo jen promyslet postavy, kulisy, vyprávěcí perspektivu, detail zápletky. To, co jsem provedl, bych se asi neodvážil nazvat výzkumem. Každopádně přípravným pracím jsem věnoval úhrnem víc času než psaní samotnému.

Herec Marek Sýkora: František Peterka mi na jevišti vyznával lásku

Knížka je poměrně krátká. Jak dlouho vám trvalo ji napsat?
Psaní jako takové trvalo půl rok. Plus pak ještě nějaké korektury. Zároveň vedle plného učitelského úvazku nemá člověk na literaturu tolik času, kolik by chtěl. Dvakrát třikrát do týdne se mi podařilo přijít ve dvě z práce, dal jsem si kávu, na tři hodiny jsem si sedl k pracovnímu stolu. Výkonnost se mi trochu dařilo dohánět o víkendu.

Jizerské hory se těší velké pozornosti jak regionálních badatelů, tak široké veřejnosti. Neobával jste se případných negativních reakcí?
Upřímně, to mě ani nenapadlo. Víte, já už předtím nějaké knihy napsal, ale nikdo mi je nechtěl vydat. Čili mi vůbec nepřišlo na mysl, že bych se měl snad znepokojovat, že se někomu bude ta knížka nelíbit. A pak najednou to šlo ráz na ráz, Čarostřelec vyhrál cenu, objevil se na pultech. A pak už bylo pozdě se bát. Zároveň podotýkám: Psal jsem v první řadě pro čtenáře. Je to beletrie a hlavním cílem bylo, aby se věc dobře četla – byla svižná, napínavá, zábavná. Na historickou věrnost jsem samozřejmě kvůli čtivosti rezignovat nechtěl; jakkoli nebyla mým hlavním cílem a chápu, že jsem se mohl dopustit jistých nepřesností. Jsem přeci jen vystudovaný matematik a tedy na poli dějin diletant.

Vyučujete matematiku na střední škole. Někteří by mohli namítnout, že se tento obor a psaní vylučují. Jak to je podle vás?
Nevylučují (smích) – aspoň mně se tedy nevylučují. U matematiky si od psaní hezky odpočinu, protože matematika je snadná – v tom směru, že přesná a exaktní. Že si člověk počíná správně, pozná podle toho, že mu funguje důkaz. Psaní je mnohem ošidnější. Jak poznám, že píšu dobře? Že se to líbí mně? Že dostanu nějakou cenu? Že je to někdo ochotný vydat a ono se to prodává? Ani čtenářský úspěch přece není směrodatný. Jinak bychom museli připustit, že dobře píše Lars Kepler a autorka Padesáti odstínů… A něco takového připouštět nechci. Je tedy zkrátka příjemné občas si odskočit do světa, kde člověk nejen tuší, že odvedl dobrou práci, nýbrž to ví. Samotný pedagogický proces má pak k literatuře ještě o kousek blíž. Vždyť ve své podstatě není ničím víc než snahou vzájemně se dorozumět – sdělit požadované obsahy. Zároveň je prostředek úžasně bohaté interakce mezi lidmi. A pokud chce člověk psát postavy, které jsou životné, potřebuje být v bohaté mezilidské interakci. Pozorovat. Nasáknout.

Jděte do toho, vzkazuje dárce kostní dřeně, který zachránil člověka

Čarostřelec je vaše prvotina. Vnímáte vydání knihy jako splněný sen?
Svým způsobem ano. Na druhou stranu doufám, že Čarostřelcem to neskončí. Vydat knihu je jedna věc. Jenže já chci víc. Chci psát a psát dobře. Úspěšnou prvotinu vnímám spíš jako příležitost. Nehodlám složit ruce do klína a svým „splněným snem“ se kochat. Naopak, snažím se pracovat s ještě větším úsilím.

Pro koho, jaký typ čtenáře, jste knihou cílil?
Jejda, to já nevím. Mám kolem sebe řadu skvělých lidí, kteří moje literární pokusy čtou a těm se snažím psát na tělo. Je to poměrně rozmanitá skupina – vzděláním i věkem – a tak si trochu doufám, že pak může knížka oslovit širší spektrum čtenářů. Nejdůležitější pro mě ale je, aby se knížka líbila mně. Aby mě bavilo ji psát. Abych si uchoval radost z tvoření. Vždyť právě kvůli téhle radosti to celé dělám.

Knihu vydal Knižní klub. Začínající spisovatelé buď shání peníze na Hithitu nebo volí Pointu. Jak to bylo u vás?
Literární cenu Knižního klubu jsem předtím zkoušel už dvakrát. Neúspěšně. Stejně jako jsem Čarostřelce nabízel nakladatelství Host a Argo. Neměli zájem. Ve výsledku jsem za to ale rád. Dopadlo to lépe, než bych se nadál. A navíc jsou v Knižním klubu báječní lidé, se kterými se výborně spolupracuje. Literární cena je spojená navíc s příjemnou publicitou i nezanedbatelnou finanční odměnou pro vítěze. Zároveň díky spolupráci Knižního klubu s Českým rozhlasem mohl vzniknout Čarostřelec jako audiokniha – a ta se opravdu povedla.

Lenka Srbková: Starému nábytku vdechujeme nový život. Krásná, smysluplná práce

Jak jste se vlastně dostal k psaní? Jaké máte další plány na poli literatury?
Já odmala rád četl. A jelikož mám dosti bohatou představivost, začal jsem zkoušet tvořit vlastní příběhy. Nejprve v hlavě, pak i na papíře. Že budu spisovatel, jsem si zamanul ve čtrnácti. Chvíli to trvalo, ale mně věci obvykle trvají (smích). A jaké mám plány? Získat Nobelovu cenu (smích). Vtip, samozřejmě. S detektivkami člověk může stěží pohlížet na velká literární ocenění. Dá-li pánbůh , chtěl bych v psaní pokračovat, dokud to jen půjde. Je to práce, která mě baví a naplňuje natolik, že bych ji mohl dělat až do smrti.

Leží vám nějaká díla v šuplíku?
Leží. Doufám, že už během nadcházejícího jara ho z šuplíku (po téměř čtyřech letech) konečně vytáhnu.

Co si naopak vy rád přečtete? Máte oblíbeného autora či žánr?
Čtu všechno a snažím se číst, pokud možno, hodně. Aspoň nějakých šedesát, sedmdesát knih ročně, ale letos jsem pravda teprve na čtyřicítce. Přičemž ke konzumaci si vybírám leccos. Od odborných monografií přes publikace osobnostně rozvojové až po detektivky. Pokud bych měl jmenovat oblíbeného autora, pak bych jím byl Terry Pratchett – mám přečtenou naprostou většinu jeho knih. Některé dvakrát. V poslední době mě pak dokonale nadchnul Robert Galbraith, tedy J. K. Rowlingová v detektivním hávu.

Knihu jste představil i v ikonickém libereckém knihkupectví Fryč. Jak se vám tu líbilo? Ptám se, protože jste v jednom rozhovoru řekl, že Liberec je pro vás nutné zlo…
Bylo to báječné. Po roce od vydání knihy první setkání s živými čtenáři. V covidovém roce proběhlo pár akcí, ale Čarostřelce jsem měl možnost číst jen on-line. Teď konečně jsem viděl reálné lidi, kteří knížku četli, a kterým udělala radost. Což je možná vůbec to nejdůležitější. Psát do šuplíku a bavit se tím je jedna věc. Ale vidět, že má takové počínání smysl, to člověka naplní úžasným elánem a energií. S tím Libercem to byl samozřejmě vtip. Věřím, že jsou zde i hezká místa. Znám jen nádraží, které je škaredé, jako už nádraží bývají. Kus škaredého centra. A pak koleje, kde bydlel bráška, co tu studoval, přičemž ty koleje jsou možná vůbec nejškaredější. Každopádně, pokud mě bude chtít někdo provést po krásách Liberce a přesvědčit mě, že si to město můžu zamilovat, budu jenom rád. (úsměv)