Na sever se vracím rád, říká uznávaný hobojista. Při covidové pauze nezahálel

Nedávno jste natáčel v jabloneckém divadle videoklip k písni z filmu Tenkrát na Západě. Jaký je váš vztah k Jablonecku a máte v plánu realizovat tu i další projekty?
Pomyslím-li na Jablonec, napadne mě jako první právě Městské divadlo a jeho ředitel Pavel Žur, který tuto scénu „dělá“. Tato kombinace patří svým záběrem a na své bázi k tomu nejlepšímu v zemi. Je to přesně to pódium, na které se velmi rád vracím, dokonce si dovolím dodat, že před své publikum. Za těch několik let se právě zde podařilo realizovat skutečně mnohé, řadu projektů jsem zde uváděl vůbec poprvé. Není tedy náhodou, že jsme si pro klip vybrali tuto scénu. To myslím vypovídá mnohé o vztahu k Jablonci. V záměru jsou logicky i další projekty.

Video, které vzniklo v Jablonci je součástí chystaného projektu Music meets Dance. Představte nám ho.
V době covidu jsme začali hledat způsob jak zůstat s publikem alespoň v nějaké formě v kontaktu. Natočit klip byla další forma bazální činnosti. O jevištní „konfrontaci“ hudby s tancem jsem uvažoval déle, v kontextu produkce klipu mi následně jablonecký fotograf a patriot Josef Hurta doporučil herečku, modelku a tanečnici Natálii Stejskalovou, která má bez nadsázky hollywoodské parametry, mohla hrát příští Bond girl. Tolik na úvod. Ideově šlo o vytvoření nové jevištní formy. Na bázi klipu, tedy kratšího formátu, jsme si zkusili, jak by to mohlo vypadat a fungovat. Je to nadále jakási předprodukční varianta, cílem by měla být produkce, která se přiblíží svým formátem kabaretu. Na mysli mám cosi, co by esteticky evokovalo meziválečnou berlínskou scénu, to vše zakomponováno do 21. století. Věřím, že k nějakému výsledku se dobereme snad již v příštím roce.

Ennio Morricone: Once Upon a Time in the West / Tenkrát na Západě

Jste fanouškem propojování klasické hudby s moderní?Jsem fanouškem objevování nových možností v hudbě, respektive v performativních disciplínách. Jde mi o kontinuální vývoj toho, co a jak dělám. Propojování, lépe řečeno konfrontace, je cosi, co se jednoznačně nabízí. Oba hudební póly mohou přinést, možná trochu překvapivě, svého druhu balanc, ale také nový zážitek z hudby jako takové.

Čím vás hoboj okouzlil?
Hoboj má potenciál být zřejmě tím nejlyričtějším nástroj vůbec. Právě možnost pracovat s tímto potenciálem je to, co mě fascinuje. Nadále hledám ideální cestu pro hudbu jako takovou, a to nejen v kontextu proměny společnosti jako takové. Uvažuji o tom, kde je hudba dnes, respektive kde možná bude za deset nebo dvacet let.

Kterého českého skladatele považujete za zásadního a proč?
To není jednoduchá otázka. Pokud bych měl někomu vyjmenovat jména, která se podílela na vývoji hudby v historickém kontextu, pokud bych měl někoho v jedné větě povrchně „dovzdělat“, pak by začal Janem Dismasem Zelenkou, jedním z největších barokních skladatelů vůbec, srovnatelným s Bachem, pokračoval bych v tom zrychleném výčtu na historické ose Antonínem Dvořákem přes zřejmě nejvýznamnějšího českého skladatel Leoše Janáčka – ten hudbu s ohledem na novátorský hudební přínos obohatil nejvíce – pak bych pokračoval k Bohuslavu Martinů, dále bych jmenoval logicky velkého symfonika Miloslava Kabeláče a ve finále došel až reprezentantovi avantgardy Marku Kopelentovi. Tato jména patří ke vzdělání, proto si je zapamatujme. Vidíte, opomněl jsem Bedřicha Smetanu. Kdybyste se mě ptala na mé současníky, pak bych vzpomenul kolegu Martina Hyblera. Zajímavých jmen je zkrátka více a na to, jak jsme malá země, tak jsme se na „dějinách hudby“ podíleli měrou značnou.

Velká hudební show v Liberci: Kapely zahrály pro zoologické zahrady

Jak se žije hobojistovi v době covidové? Jde vůbec něco v současné chvíli plánovat?To co cítíme všichni, asi až na výjimky, je zklamání, kdy mnohá neblahá prvenství poukázala na to, že představitelé exekutivy této země jsou ještě slabší, než jsme si mysleli, pokud jsme si ještě něco mysleli a v něco věřili. Totální skepse zdobí českou společnost, mnohých chyb a přešlapů jsme se měli vyvarovat. Ona skepse, ovšem už hraničící se značnou frustrací, pak pramení z kauz, jako je nadále nevysvětlená, natož vyšetřená Bečva. V tomto ohledu mám pocit, že jsme prostě rozvojovou zemí. Je to neomluvitelné! Bečva je pro mě faktickým barometrem úrovně naší země, naší společnosti.

Cítíte se na jevišti lépe jako sólista nebo jako součást většího tělesa?
Čím jsem starší, nebo čím jsem méně mladý, to zní lépe, tak více inklinuji k individuálním projektům nebo projektů lehce experimentálním. Ve větším tělese se objevuji jen tu a tam. Právě proto si podobné větší hostování mohu více užít. Primárně však jedu raději „časovku jednotlivců“ než v peletonu. Jsou to však i komorní formace podobně „postižených“ muzikantů, Ensemble Berlin-Prag či PhilHarmonia Octet. Srdeční záležitostí je pak vlastní kapela Ultimate W Band. Autentický jsem myslím v roli tvůrce, mohu-li dát sám výsledku rukopis.

Jste prý vášnivý fotograf. Co je v hledáčku vašeho objektivu nejčastěji?
Fotografie je umělecká disciplína, která mě vyrovnává jako člověka i jako muzikanta. Je to vášeň na hraně posedlosti. Byť být na fotografii primárně existenčně závislým bych nepotřeboval. V hledáčku mého objektivu jsou nejčastěji hory. Právě tuto zimu jsem absolvoval řadu cest do Krkonoš i Jizerských hor a přes absenci živého umění jsem mohl v horách trávit výrazně více času. To jsou momenty k nezaplacení…