Antonín Ulman hrál snad ve všech barech na Jablonecku. Po svém čtyřiačtyřicetiletém působení se příští rok chystá ukončit svoji pěveckou kariéru, rozloučí se tedy se svými příznivci i se svojí muzikou.

Jak jste se dostal k muzice?
Zpívám již od tří let. Po škole můj kamarád v šedesátém čtvrtém roce založil kapelu a neměli zpěváka. Tak mě oslovili. Hráli jsme na různých večírcích, a to byla pěkná doba, na kterou rád vzpomínám.

Říkal jste, že jste se vždy věnoval zpěvu pouze jako koníčku, jak vaše záliba dále pokračovala?
Nejprve jsem začal hrát v Železném Brodě s kapelou Astra. Tenkrát jsem byl ale mladý, bylo mi tehdy okolo osmnácti let, a v Astře byli samí páni okolo padesátky, tak mě to táhlo mezi mladé. Založili jsme kapelu, ale nebyla žádná aparatura.

Vydělali jste si v té době nějakou tu korunu za muzicírování?
To byly zábavy za pár korun. Většinou jsme hráli za večeři nebo občerstvení. Někdy nám dali i každému padesátikorunu. Od sedmdesátého roku jsem přešel k Mahagonu a osm let jsem s nimi hrál, a to byl pro mě ten největší vrchol kariéry.

Měli jste v té době také nějakou místní konkurenci?
Tenkrát nám konkurovalo ještě JSB, ale my jsme přesto měli stále plné sály. Přestože aparatura nebyla dokonalá, dalo se dobře hrát.

Mahagon jste ale po osmi letech opustil a vydal jste se hrát po barech. Proč?
Prakticky mě přemluvili kamarádi. Začal jsem tedy s nimi hrát po jabloneckých barech jako bylo Corso a Jelen. To byla asi nejlepší kapela, se kterou jsem kdy hrál, co se týče aparatury. Jednou jsme hráli i sto pět dní v kuse a já musel ráno chodit do práce. To bylo dost vyčerpávající, hlavně na hlasivky. Po mém odchodu do Německa se kapela rozpadla.

Muziku jste ale vy sám neopustil?
Rok, který jsem strávil v Německu, jsem se muzice nevěnoval, po návratu domů mě to k ní opět táhlo. Stále jsem hledal, jak najít způsob se k ní vrátit.

A vrátil jste se?
Musel jsem si koupit dobrou aparaturu. To se ale moc nepodařilo, aparatura nebyla kvalitní. Dobrý aparát jsem si koupil až v roce 2004. Začal jsem hrát i v Německu, kde jsem zpíval operní árie. Tehdy v roce 1997 jsem neuměl ani jednu, nyní jich umím patnáct. Do Německa jsem jezdil hrát dvakrát měsíčně.

Jaký je váš repertoár, a jaký patří k nejoblíbenějším?
Já zpívám téměř všechno. Gotta, Matušku, Abbu, operní árie, Sinatru i dechovky, Olympic nebo Kabáty. V repertoáru mám až sedm set písniček a všechny je musím znát. Nyní rád zpívám Franka Sinatru.

Jak vaše muzicírování po celá ta léta vnímala rodina?
Nejhorší léta byla, když děti byly malé. Když hrajete s kapelou, to je závazek a musíte hrát, i když máte například nemocné děti. Kolikrát mi to ještě nyní manželka vyčítá, ale nedalo se nic dělat, já se s muzikou už narodil.

Téměř na konci své pěvecké kariéry jste se zúčastnil soutěže X – Factor, jaký to byl pro vás zážitek?
Můj sen byl, abych si alespoň jednou zazpíval v televizi. Přihlásila mě vnučka a chtěl jsem dokázat jí i lidem, že i amatéři umějí zpívat. I přes můj věk jsem se dostal do do semifinále. Hladce jsem se svými operními áriemi postupoval a nikdo mi nic nevytknul. Do finále jsem se ale nedostal, myslím, že kvůli mému věku. V minulosti jsem se zúčastnil a vyhrál Carusoshow.

Blíží se doba, kdy chcete svoji pěveckou dráhu ukončit, mohou vás vaši příznivci ještě někde vidět?
Nyní budu hrát v Chrastavě pro hasiče. Zábavy už nehraju a ani nechci. Nyní jsem se chtěl v Zásadě rozloučit s mými příznivci s klasickou muzikou. To ale již nelze, jelikož už se zábava před poutí nekoná v Zásadě u kostela na kapelské louce.