Lov ohně, tak se jmenuje výstava, která za velké pozornosti nejen sklářských odborníků, ale i širší veřejnosti, zve na prohlídku špičkového skla světové úrovně. Autory skleněných plastik jsou Litevci paní Indre Stulgaite Kriukene a pan Remigijus Kriukas. Už vernisáž ukázala, jak dobře zapůsobilo sklo na návštěvníky. Světlo prostupující barevnými skleněnými plastikami má magickou působnost.

Rozhovor s kurátorem výstavy Oldřichem Palatou vedla Lenka Klimentová a litevské skláře zpovídal Luděk Lukuvka.

Indre, vaše plastiky často připomínají domy lidové architektury. Jsou inspirovány domovem?

Indre Stulgaite Kriukene: Ano, ale jsou to tvary symbolizující domov obecně, může vám to připomenout i konkrétní krajinu. Vycházím spíše z pocitů a intuice. Ve svých plastikách vyjadřuji domov, hledání domova, návrat ke krajině.

Oba pracujete invenčně s různými technikami, jak to máte vy?

Hrajeme si s tím, já třeba používám lité sklo do písku, dělá to zajímavou strukturu na povrchu skla. Ta právě vytváří ten dojem krajiny.

Jaké techniky používáte při zpracování skla?

Remigijus Kriukas: Hodně experimentuji s kombinací jednotlivých technik. Pro mou tvorbu je typické užití jak horkých, tak studených technik. U plastik tak využívám lité i foukané sklo, optické sklo, řežu ho diamantovou pilou nebo brousím. Kombinuji sklo dost často s kovem, anebo s jantarem.

Vidím, že používáte surový jantar..

Ano, mám jednoho dodavatele, který s jantarem obchoduje a je schopen přivézt i velké kusy tohoto, v současné době velmi drahého, materiálu. Mám před tím respekt, nechce se mi do jantaru příliš zasahovat, líbí se mi kombinace skla a surového jantaru.

Jak byste charakterizoval svá díla?

Pracuji intenzivně s probarveným sklem a asymetrickými tvary. Je v tom hodně symboliky, což vyjadřují i názvy plastik. Symbolická jsou i díla mé ženy, jejíž plastiky jsou jinak úplně jiné.

Na výstavě je dost zásadní instalace světla, jak jste se s tím vyrovnali?

Kurátor Oldřich Palata: To bylo naprosto zásadní, protože oni jsou zvyklí vystavovat na kulatých soklech, které jsou podsvícené, na což nejsme v muzeu úplně zařízení, ale nakonec jsme to technicky zajistili. Je to propojení podsvícení skla a horního nasvícení. Výsledek je skutečně velmi dobrý.

Doplňují se oba partneři, nebo hned poznáme, od koho je příslušné sklo?

Jednak jsou od sebe také věkově dál, takže jejich myšlení o skle je také trochu jiné. Oba jsou velice vzdělaní, Indre Stulgaite vystudovala asi čtyři vysoké školy se zaměřením na sklo. Zjišťoval jsem, jak jako dvojice fungují, protože u nás je známých několik partnerských uměleckých dvojic, jako je Libenský, Brichtová, nebo manželé Roubíčkovi. Tyto dvojice pracují trochu jiným způsobem, kdežto Kriukene a Kriukas jsou velmi autonomní. Ačkoliv jsou si jeden druhému rádcem, tak si každý jde svou cestou. Myslím, že Indre je žensky citlivější, díla jsou poetická a fantazijní. Na druhé straně Remigijus je výtvarník, který jde do toho skla razantně. Je to velký inovátor, což je pro české prostředí zajímavá zkušenost. Zkouší spoustu technik, které se tolik u skla nepoužívají, jako je třeba řezání diamantovou pilou, nebo konfrontace přesně broušených kusů skla s hrubými strukturami. Zároveň pracuje odvážně s barvou. Díla obou sklářů mají tedy odlišný výraz. I když jsou oba skláři z Litvy v úzkém kontaktu s českým sklářstvím, účastní se mnoha sympozií a pracují v české sklářské firmě Ajeto, přeci jen je znát, že jejich pohled na sklo je zcela jiný.