S kurátorkou Zuzanou Štěpanovičovou a sochařem Jiřím Dostálem jsme se sešli v kavárně Art café liberecké Oblastní galerie. Dlouho plánovaný rozhovor se točil nejen kolem současné výstavy Jiří Dostál + 21 / Srdce v lázních.

KAMENY SPOJUJÍ

Možnost si povídat s iniciátorkou výstavy Zuzanou Štěpanovičovou a autorem většiny děl v přízemí galerie byla šťastná souhra, která dovolila alespoň částečně se dotknout zajímavých témat. Výstava je svým způsobem ojedinělá v tom, co a koho spojuje. Výjimečnou školu, pedagogické působení Jiřího Dostála, talentované absolventy, z nichž někteří se už stihli etablovat na umělecké scéně. Středobodem výstavy, která je velmi pestrá a zasahuje různorodá umělecká odvětví, jsou však Dostálovy sochy. Chtělo by se říci kameny. Alespoň autor těchto řádek vnímá jako jeden ze silných momentů Dostálovu práci s kamenem jako citlivý zásah do přirozenosti prastaré hmoty.

Odborná pracovnice liberecké Oblastní galerie Zuzana Štěpanovičová nejenže zájemce provede o Muzejní noci novou stálou expozicí Zrcadlo vzpomínek, ale ještě lidem popovídá spoustu zajímavostí k této výstavě.

Jak vznikla výstava Srdce v lázních?

J. Dostál: Musím říct, že za výstavu vděčím tady Zuzaně, to ona s tím přišla.

Z. Štěpanovičová: O výstavě jsme uvažovali samozřejmě dlouho, takový projekt si vyžaduje spoustu příprav a energie. Je to specifická výstava, která akcentuje kromě výrazného díla Jiřího Dostála školu jako takovou. Nezapomeňme, že skoro nikde nejsou střední umělecké školy připomenuty, aby jejich nesporný význam byl odpovídajícím způsobem doceněn. Střední uměleckoprůmyslová škola a Vyšší odborná škola v Jablonci nad Nisou jsou v regionu velmi výrazné středoškolské instituce uměleckého zaměření. O obě se zasloužil Jiří Dostál svou neúnavnou prací a pod jeho vedením vzešlo mnoho dnes velmi ceněných řemeslníků a umělců. Tyhle školy bývají v obecném povědomí celkem opomíjeny na rozdíl od vysokých škol uměleckého zaměření. Přitom tady se studentům leckdy předávají ty zásadní uměleckořemeslné zkušenosti a dovednosti.

Jaké to bylo, po letech učení na škole, se zase vrátit k sochařině? A nechybělo vám to celé ty roky?

J. Dostál: No, to víte, že ano. Já jsem naštěstí člověk, který si najde tu realizaci jinde, když není zrovna možné dělat s kamenem. Ale jen jak jsem skončil, věděl jsem, že propadnu kameni. Víte, sochařinu jsem musel opustit poměrně brzy v momentě, kdy jsem těch aktivit měl víc. A vedení školy, vůbec směřování toho kolosu, vám vezme hodně času. Sochařství je totiž tak časově a fyzicky náročné, že neexistuje, abyste to dělal někdy po večerech, to je prostě úvazek na celý den. Vybrat si kámen, dojednat to, dojet si pro něj, pracovat na něm po celé dny. Je to dlouhodobá činnost, od které se nedá příliš odbíhat. A ten pocit je nepřenosný. Je pro mě strašně důležité být s tím kamenem v každodenním kontaktu. Je to kus hmoty, která tady byla po miliony let.

V téhle souvislosti jsem si připomněl vaše rané kontakty se sochařem Ladislavem Zívrem. Jak na něj vzpomínáte?

Zásadní zkušenost. Chodil jsem tam jako mladý a koukal jsem, co a jak dělá a zároveň naslouchal jeho názorům, které mi asi daly nejvíc. Oba jsme z Novopacka a oba jsme byli ovlivněni tím krajem. Myslím, že mě Zívr neovlivnil ani tak svým dílem, jako spíš postoji a určitými pevnými zásadami. V tomto směru to byla velká škola.

Jablonec se stal mincovním městem České republiky. České koruny tu razí dvacet let. Na snímku ak. sochař a medailér Jiří Dostál.

Pohybujeme se v okolí Nové Paky a nemůžeme nezmínit vašeho slavného příbuzného, malíře Josefa Tulku.

Tulka je můj vzdálený příbuzný a jak víte, je to tak trochu záhadná postava českého umění. Byl z generace Národního divadla, odešel do Itálie, kde však záhadně zmizel. Říká se, že vstoupil do kláštera. My jsme se školou jezdili často do Itálie za uměním. Zkoušel jsem trochu pátrat, ale bez šance.

Měla Itálie vliv na tematiku vašich soch?

Zcela určitě. To se muselo někde projevit, když projíždíte ta slavná města plná renesančního umění.

Z. Štěpanovičová: Pan Dostál i tímhle ve studentech nesmírně podnítil touhu nějak se vyjádřit. Ty cesty byly pověstné a myslím, že i přístupem pana Dostála, který si studenty uměl naklonit, to nabralo intenzivní ráz. Nakonec, když vidíte, kolik bývalých studentů je zde zastoupeno, a to jsme ještě nemohli mnoho jiných dobrých jmen na výstavu zahrnout, tak ten tvůrčí potenciál je jasně vidět. A to bylo způsobeno asi i tím, jakou atmosféru byl schopen pan Dostál na škole vytvořit.

Jste muž mnoha uměleckých profesí, např. medailér. Jak si dnes medailérství stojí?

Velmi dobře, v Jablonci je mincovna a musím říct, že medaile je na vzestupu. Dělám různé řady, např. prezidenty a je o to velký zájem. Na to mi při sochařině ještě naštěstí čas zbývá.