Současně probíhá výstava starých fotografií Držkova. Vstupné dobrovolné – výtěžek bude použit na rekonstrukci hrobky Aloise Otahala na místním hřbitově.

Uctívají dílo držkovského malíře

Alois Otahal starší, malíř a fotograf v Držkově se narodil 20. června 1871 v Litovli na Moravě. Řízením osudu se rodina dostává do Šumburku nad Desnou. Podle dochované datované fotografie již jako dvaadvacetiletý maluje náboženské obrazy. Ve svých sedmadvaceti letech se žení se slečnou Boženou Zurčínovou z Držkova a natrvalo se zde usazují.

Rok před koncem století se manželům narodil syn Alois, pozdější otcův spolupracovník a vůdčí osoba držkovského fotoateliéru. Rodina se potom rozrostla ještě o dvě dcery Boženu a Marii. V roce 1911 si vystavěl vlastní dům s malířským a fotografickým ateliérem.

Světová válka postihla téměř každou rodinu. Zasáhla i do života rodiny Aloise Otahala. Syn si z války přináší po zranění hlavy zdravotní problémy, ale život jde dál a prvorepublikové nadšení pobízí k práci i bohatému společenskému životu.

Do doby záboru pohraničí jsou to nejlepší léta malířského a fotografického ateliéru otce a syna Otahalových.

Pustil se i do fotografování

V roce 1941 z vlastní vůle umírá syn Alois a místo něho nastupuje do fotoateliéru Zdeněk Kousal. Alois Otahal starší (+1952) do vysokého stáří byl činným malířem, fotografem a platným členem obecních spolků. Je pochován na držkovském hřbitově v rodinné hrobce s manželkou (+ 1959 ), synem Aloisem, dcerami a zetěm Brůnou.

Nejstarší zmínky o Otahalových malbách pro Držkov: obraz „Ejhle kacíř“, namalovaný pro Husův večer v místní Sokolovně a nová křížová cesta o 14 zastaveních pro kostel sv. Bartoloměje, malovaná podle předloh Josefa Führicha, akademického malíře náboženských obrazů ve Vídni, rodáka z Chrastavy u Liberce, se datuje do roku 1900.

Umělecké vlohy získal Alois Otahal patrně po otci, o jeho vzdělání v uměleckém oboru však bohužel není nic známo. Je možné, že začínal jako malíř – kolorista v některém z fotoateliérů.

V Šumburce se již živí malířstvím (malbami náboženských obrazů, nebo pracuje pro některou továrnu na výrobu porcelánu, kterýžto obor tu byl také zastoupen).

Brzy po roce 1900 se pouští i do fotografování, fotografie mu pak slouží jako předlohy pro malování. Zejména fotografické portréty bývaly ve starých ateliérech často kolorovány nebo podle nich vytvářeny olejomalby v životní velikosti.

Oblíbené byly historické obrazy

Snad největší dokonalosti dosáhl na náboženských a alegorických obrazech, které u něj objednávali nejen soukromí zákazníci, ale i církevní instituce a lidové spolky. Zvláštní oblibě se těšily obrazy na historická témata z českých dějin.

Na některých Otahalových krajinách je patrné, že byly vytvořeny za pomoci fotografické předlohy, tedy až s fotografickou přesností zobrazení. Ze dvou dochovaných skicáků je zřejmý také postup jeho práce.

Prvotní skica provedená podle viděné skutečnosti pak byla metodou čtverečné mřížky přenesena a zvětšena na upravený podklad budoucího obrazu; plátno či karton. Některou skicu použil vícekrát, obměnou barev či dobře zvládnutých detailů však dociloval vzniku rozdílných obrazů.

Popředí obrazů bylo obměňováno a oživováno motivy stromů, keřů, květů, kamenů a podobně.

Jeho tvorba ovlivnila život v Držkově

Alois Otahal byl především živnostníkem, jehož činnost směřovala k výdělku na obživu rodiny, ovšem prospěch, který z jeho práce pocházel, plnil i pokladny místních společenských korporací.

Ochotnická představení Pěvecko - divadelní jednoty „LEV“, jejímž členem byl nejen on sám, ale i všechny jeho děti, byla v jeho kulisách jako doma. Bez jeho výzdob by slavné držkovské sokolské Šibřinky nepřitáhly davy tanečníků. I výzdoba sálů pro většinu společenských akcí v obci byla objednána u Otahalů.

Snad každá domácnost v Držkově a mnohá v blízkém okolí měla nějaký obraz od Otahala. Jeho umělecká práce ovlivnila i životní volbu lidí v jeho blízkosti. U syna Aloise to bylo následování otcova příkladu, ale i držkovský rodák Josef Hýsek (1922 - 2000), pozdější akademický malíř v Liberci měl odmalička jasno: „Já budu panem Otahalem“.

Signatura Aloise Otahala.

Začíná výstava k uctění jeho díla

S trochou nadsázky bychom mohli Aloise Otahala nazvat „dělníkem palety“, neboť za neuvěřitelných více než 50 let jeho umělecké práce v naší obci po něm zůstalo mnoho památek. Některé z nich dnes můžete vidět na výstavě, kterou chtěla obec Držkov připomenout a uctít dílo svého občana.

Ochotně a s nadšením je pro výstavu zapůjčili naši spoluobčané; pro mnohé z nich jsou již obrazy dědictvím po rodičích a mají k nim srdečný osobní vztah, představují pro ně „odnepaměti“ součást domova. Tímto jim všem také děkujeme.

Zvláštní poděkování patří Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železné Brodě, která nám technicky pomohla s realizací výstavy.

Výstava se koná v 1. patře budovy Obecního úřadu v Držkově od 14. do 25. srpna 2009.

Lidé ji mohou přijít navštívit ve všední dny od 9 do 12 hodin a od 13 do 17 hodin, o víkendech od 10 do 12 a od 13 do 17 hodin. Současně probíhá výstava starých fotografií Držkova. Vstupné je dobrovolné, výtěžek bude použit na rekonstrukci hrobky A. Otahala na místním hřbitově.

autor Jaroslav Hrách

Jeho opuštěný hrob nezapomenu zalít

Vzpomínka. Náš dům sousedil s domem a zahrádkou plnou kytiček, kde bydlel starý malíř pan Otahal s paní. Jeho syn byl fotograf a měl ateliér na přilehlé části domu. Toho jsem ale neznal, zemřel za války. Jeho manželka paní Otahalová mě měla ráda, stejně jako staří Otahalovi.

Často jsem k nim jako malý kluk chodíval, maminka mě sice okřikovala, ať starého pána neotravuju, ale já s obdivem pozoroval, jak maluje obrazy. Zajímaly mě nepřehledně vymačkané barvy na paletě, tvořící doslova barevný „mišmaš“, sada všech možných věčně zmazaných štětců i hůlka s bambulí na konci, s jejíž pomocí kladl malíř barvy štětcem na plátno, protože se mu přeci jen už trochu třásly ruce.

V celém domě ty barvy voněly a po stěnách i na chodbě viselo plno obrazů. Paní Otahalová měla pro mě vždy nějaký pamlsek a já jí musel slíbit, že nepošlapu kytičky, když se mně k nim zakutálí míček.

Pamatuji se, že o malování pana Otahala vyšel i článek v novinách a jakou měl radost, když mu tatínek ty noviny z pošty přinesl.
A potom, za jednoho letního teplého dne počátkem padesátých let, pan Otahal náhle zemřel. Byl jsem tehdy u toho.

Patřil mezi první blízké lidi, které jsem znal a měl je rád, a kteří náhle opustili tento svět.

Ty nádherné draky, které mi na papír namaloval, už nemám. Opravdu jsem je používal, přidělal kostru a létal s nimi po kopcích, kde se záhy rozbily. Nikdy jsem toho nelitoval – co mělo větší cenu, mít je nebo s nimi létat? (V té odpovědi je moje životní filosofie.)

A já, kdykoliv zalévám hroby pozůstalých na hřbitově, neopomenu také zalít ten opuštěný hrob Otahalův.

autor Josef Horák