Emoce jsou zde silnější než samotný děj, vynášeny na povrch geniální hudbou. Dva bratři, kteří se neznají, usilují o jednu lásku. Šílená žena touží po pomstě za smrt své matky. Dívka se rozhodne k osudové oběti…

Vzácnou příležitost zhlédnout klenot svého žánru, operu Trubadúr, budou mít diváci, kteří v úterý 24. května zasednou v jabloneckém Městském divadle. S jedním ze tří nejlepších děl slavného klasika Guiseppe Verdiho k nim totiž zavítá ansámbl Severočeského divadla opery a baletu.

Génius vzešlý z prostého lidu

Trubadúr, v originále Il trovatore, vznikl v 19. století, kdy italská opera byla nejen populární zábavou, ale i vysokým uměním. A podobně jako jeho slovutní předchůdci Rossini, Bellini a Donizetti, také Verdi dokázal tyto atributy umění ve své tvorbě velmi zdařile spojit. Již pouhá délka jeho kariéry byla nesrovnatelná – přes 60 let!

Verdi přežil ostatní italské skladatele své generace a zastínil následovníky. Navíc se jeho jméno stalo synonymem pro italský patriotismus nejen kvůli obsahu některých jeho ranějších oper, ale i kvůli jeho pověsti opravdového muže „z lidu“, který se dostal z nízkých provinčních poměrů až do nejprominentnější pozice italského kulturního života. Mnohé z jeho oper se staly milníky.

Individuální osudy deklasovaných

Verdi byl jako všichni Italové výsostný melodik. Těžiště jeho operních děl je v bel cantu Rossiniho a Belliniho a v citové účinnosti pěveckých partů. Bel canto chápejme jako výrazový zpěv, jež zprostředkovává drama a má učinit cit slyšitelným.

Exprese však musí zůstat vždy tzv. kantabilní – přeloženo pro slovník laika se jedná o typ melodiky proměnlivě se rozvíjející variačním rozpřádáním nejprve drobných motivů, později i variačním zpracováním zcela určitých témat.

Kolem poloviny 19. století vznikly Verdiho tři nejpopulárnější tituly – Rigoletto, Il trovatore a La traviata. V této době, po nezdařené revoluci roku 1848, skladatel opustil vlasteneckou tematiku svého prvního skladatelského období (Nabucco, Bitva u Legnana, Atilla) a obrátil pozornost právě k individuálním lidským osudům a propracované psychologii.

Verdi přivádí na operní jeviště společensky deklasované typy – hrbatého šaška Rigoletta, kurtizánu (Traviata), a pronásledovanou cikánku Azucenu (Trubadúr). V tomto „trojlístku“ jeho nejuváděnějších oper porušil závazný typ operního hrdiny, kdy místo vzorových protagonistů se hlavními hrdiny stávají lidé z okraje společnosti. V postavě Rigoletta spolu „žijí a bojují“ otec a blázen, ve Violettě kurtizána a milenka, v Azuceně matka a cikánka.

Vnitřní konflikt mateřské lásky

Verdi napsal svého Trubadúra podle španělské hry El trovador dramatika Antonia Garcíi Gutiérreze. Libreto zpracoval Salvatore Cammarano, ten však ještě během práce neočekávaně zemřel, a tak některé části třetího a celý čtvrtý akt dokončil Leone Emanuele Bardare.

A právě původnímu libretu Trubadúra se někdy vytýká zanedbání logického vývoje situací a srozumitelnosti děje.

V mnohovrstevnatém příběhu jde o Azuceninu vendetu na hraběcím rodu, který kdysi obvinil její matku z čarodějnictví a nechal ji upálit na hranici. Tento motiv se mnohokrát v díle připomíná a v podstatě jde o vnitřní konflikt mateřské lásky s touhou po odplatě. Všechny hlavní postavy jsou vydány na pospas jejímu chápání spravedlnosti.
Vášnivost v povahách a motivech všech protagonistů je žene k nezvratnému tragickému konci. Ať už je ale libreto, jaké je, zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že skladatele inspirovalo ke strhující hudbě.

Navíc svými nehrdinskými jedinci a snahou o psychologické ztvárnění postavy Verdi překročil konvence a otevřel tím dveře pozdějšímu verismu neboli uměleckému proudu, který reagoval na nedostatky romantismu, a dosáhl svého vrcholu na přelomu 19. a 20. století po posledních operách právě Verdiho, ale také třeba Bizetově Carmen. Světová premiéra opery Il trovatore se konala v římském divadle Apollo v roce 1853 a už od svého počátku měla obrovský úspěch.

LIDÉ Z OKRAJE SPOLEČNOSTI JAKO HRDINOVÉ OPERNÍCH PŘÍBĚHŮ. Osudy každého z nich se staly nadčasovými od chvíle, kdy je svou hudbou a na svou dobu výjimečným psychologickým ztvárněním jejich charakterů umocnil legendární italský skladatel Guiseppe Verdi. Foto: Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem


Odborná kritika hodnotí kladně

A v této souvislosti je zcela mimořádné i zítřejší představení v Jablonci. Svědčí o tom i recenzní pohled kritika Jiřího Urbana ze stránek Opera Dream, který představení hodnotí: „Nastudování Verdiho opery Trubadúr Severočeským divadlem opery a baletu v Ústí na Labem totiž v nejmenším nezklamalo. Naopak jeho provedení můžeme považovat za triumfální návrat do dramaturgického plánu této operní scény. Je z něj zřejmé, že se vyplácejí až obkruživé režijní návraty Karly Štaubertové, která se s tímto dílem vyrovnává již potřetí.

Snad proto se představení vyznačuje promyšleností, úsporností rekvizit, čistotou scény, zaujme svou celkovou distingovaností. V představení se nebrání projevům silných emocí, avšak divákovi se nepodsouvají pomocné berličky. Nechává se mu prostor pro jeho vlastní emoce.

Syntéza krásna a brilantních árií

Ve spolupráci s dirigentem Norbertem Baxou se usiluje o synergion - propojení prožitků založených na kráse hudby, brilantních áriích sólistů a vyrovnaném výkonu sboru. Inscenátoři podřídili vše hudební složce a spoléhají na to, že návštěvník opery jde především za ní. Dirigent plasticky využívá všech dynamických stupňů včetně pianissim a dává hudbě patřičnou citovou hloubku i vervu.

Sbor, připravený Milanem Kaňákem, zpívá perfektně. Scéna Jána Zavarského je střídmá, místy připomíná arénu, avšak nepůsobí nudně nebo nefunkčně. Její zadní ochoz je sestaven ze stupňujících se bílých panelů, které se v průběhu děje různě odebírají a zase vracejí, což koresponduje se vzrušivostí děje.

Kostýmy, které navrhl Petr Beneš, opět spíše korespondují s vnitřní charakteristikou postav než s jejich sociálním zařazením, umocňují celkový dojem, spolupodílejí se na solidnosti celkového vyznění.“ Velmi účinným inscenačním ozvláštněním jsou také momenty, kdy se na pozadí promítají planoucí ohně, tentokrát umocňujících tragiku příběhu. Představitelé hlavních i menších rolí se vzepjali k mimořádným pěveckým výkonům, přičemž si každý zachovává osobitost svého hereckého projevu.

V dramaticky vypjaté roli Azuceny vyniká Věra Páchová, další ústřední ženská postava Leonora je působivě ztvárněna Lianou Sass, jež předvedla výkon hodný záznamu na špičkovou studiovou CD nahrávku. Z mužů se vyznamenal WeiLong Tao heroickým podáním Manrica. Nosnými kantilénami v postavě Hraběte Luny velmi zaujal Nikolaj Někrasov, stejně jako nemůže zůstat bez povšimnutí sytý bas s pěknými výškami Josefa Škarky (Ferrando). Dále se příznivě zmocňují svých rolí Barbora Kadlčíková (Inéz) i Jaroslav Kovacs (Ruiz).

Ústečtí pěvci prezentují svůj zpěv v italštině, vyznačují se barvitostí hlasů a vřelostí projevů. Není pochyb, že tyto skutečnosti mohou vyvolat zájem také u zahraničního publika a vzbudit širší odbornou pozornost.

Režisérka emocí silnějších děje

Režisérkou inscenace je již zmíněná Karla Štaubertová, která pro ústecké divadlo v minulosti připravila například Traviatu (2007) nebo naposledy Prodanou nevěstu (2009). Narozena v Hradci Králové 1968, studovala na konzervatoři v Pardubicích, obor zpěv. Od roku 1990 studovala na pražské AMU operní režii a režírovala např. operu W. A. Mozart La finta giardiniera.

Po studijní stáži v Izraeli nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze, kde pracovala do konce roku 2000 jako pomocná režisérka. Zde spolupracovala s mnoha českými a zahraničními režiséry a režírovala několik obnovených nastudování např. Janáčkovu Věc Makropulos v hlavní roli s Mary Jane Johnson ze světoznámé Metropolitní opery. V letech 1998 a 1999 režírovala pohostinsky Mozartovy opery Figarova svatba a Cosi fan tutte v německém Schwetzingenu a v létě 1999 dvě operní jednoaktovky, Pergolesiho Livietta e Tracollo a Il Parnaso confuso J. Myslivečka pro festival Smetanova Litomyšl, které vytvořila s umělci Národního divadla speciálně pro zámecké divadélko.

Ve Státní opeře Praha režírovala balet Carmina Burana Carla Orffa a v rámci festivalu Pražské jaro operu Arnolda Schönberga Erwartung tamtéž. Z dalších prací jmenujme například současnou operu Michala Košuta Ifigenie v Národním divadle v Brně, Verdiho Trubadúra ve Státním divadle v Košicích, hudební revue Baron Prášil a Mozartovu Kouzelnou flétnu pro činohru v Městském divadle ve Zlíně.

Z posledních inscenací například Verdiho Traviata (2007) a Smetanova Prodaná nevěsta (2009) v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem, Prodanou nevěstu připravila také pro Chorvatské národní divadlo Split (2010).

Vedle své tvůrčí činnosti Karla Štaubertová navíc vyučuje herectví na konzervatoři v Pardubicích. Ke svému pojetí Trubadúra uvedla: „Emoce jsou v něm silnější než samotný děj, vynášeny na povrch geniální Verdiho hudbou. Dva bratři, kteří se neznají, usilují o jednu lásku. Šílená žena touží po pomstě za smrt své matky. Dívka se rozhodne k fatální čisté oběti. Nejvyšší cenou však není smrt. V zoufalých vášních se všichni pohybují v kruhu, možné spirále, kde není cesty ven…“

Jablonecký přínos ústecké scéně

V Městském divadle v Jablonci nad Nisou se Verdiho Trubadúr zítra rozezní od 19.00 hodin. A bez zajímavosti není ani skutečnost, že město s představením spojuje i přínos kostyméra Petra Beneše, který z Jablonce pochází. Právě on navrhl pro operu historizující kostýmy, které navozují barvitý španělský kolorit a nepochybně jsou dnes nedílnou součástí výsledného úspěchu.

Spoluautor: Ivan Šiler