Zvěčnil nerudovské postavy. Liberec by bez nich nebyl stejný

Jak vás napadlo udělat cyklus fotografií Liberecké koření?

Název Liberecké koření to přesně vystihuje. Nejde o žádné celebrity. Zajímají mě lidé, kteří zasáhli do dění Liberce. Bez nich Liberec není Libercem. Jsem fotograf, takže se zaměřuji na umění a kulturu. Ať už je to pouliční nebo vyšší kultura. Jde mi o lidi, kteří nejsou vyloženě slavní. Někdo mi radil, ať nafotím Peterku, ale takoví lidé už slávu mají a nejsou pro mě v tomto směru zajímaví.

Kterou postavou to začalo?

Začalo to Quidem, zpěvákem a malířem, který mi utekl. Zemřel dřív, než jsem ho stihl vyfotografovat. Projekt jsem začal tvořit před čtyřmi lety. Není to cílená činnost. Vzniká spontánně. Potkám se s tím člověkem, zeptám se ho, pak on nemá čas, já nemám čas. Než se domluvíme, trvá to.

Takže koho jste nakonec vyfotil jako prvního?

Vlastimila Kolomazníka, který prodává v průchodu zeleninu. Není Liberečák, ale všichni ho známe. Nakonec jsem ho do toho cyklu ani nezařadil. To byl totiž původní nápad, že budu lidi fotografovat v jejich přirozeném prostředí: kamelota v ulici, zelináře u stánku… Vlastíka použiji do jiného projektu, kulturně koncepčně nezapadá. Když už mám nafocených víc záběrů, vypadává mi z konceptu.

Co třeba Jürgen Kawan? Nemrzí vás, že jste ho nestihl vyfotit, než zemřel?

U toho už bych se rozmýšlel, je na pomezí. Byl slavnější. U takovéto práce je důležitý osobní přístup, a že se s těmi osobnostmi znám. Výběr je také subjektivní. Nemůže být objektivní. Už bych ho klidně nechal být, ale když se vrátíme k Panence Ivetě Eliášů. Myslím si, že 98 % lidí ho nevidí jako osobnost a navrhují mi Luboška, který pro mě osobnost není. Je mentálně postižený a známý jen proto, že chodí na většinu akcí. My „normální" jsme z něj udělali celebritu a někdy mám pocit, že se mu tím smějeme a vytváříme mu fan stránky. Tomu moc nerozumím.

Chápu, jak to myslíte. Být za komunismu transsexuál musela být velká odvaha a určitě to hraničilo i se zákonem.

Určitě tam byly nějaké perzekuce. Nevzpomínám si, že by chodil převlečený za ženu vždycky. Panenku jsem začal registrovat až po smrti opravdového Panenky, tedy až po revoluci. Jsou to totiž tři sourozenci. Prvního Panenku smetl kamion, druhá je Iveta Eliášů, kterou jsem fotil, a třetí z rodu, tentokrát ženská, žebrá na Fügnerce, má hodně specifický drsný hlas. Ji fotografovat nepotřebuji, postavičkou je, ale…

Také se mi zdá, že objekty, které si pro tuto výstavu vybíráte, mají v sobě určité tajemství, až děsivost, což je na nich přitažlivé. Není složité se s takovými lidmi domluvit a pracovat s nimi?

Nezajímají mě jen děsiví lidé… Třeba dobrým příkladem je váš korektor Jarda Sedlák, který nedávno zemřel. A mě to moc mrzí, protože jsem ho také chtěl mít v tomto cyklu. Je to taková šedá eminence. Udělal v Liberci zářez, ale za deset let si na něj už nikdo nevzpomene. Já jsem ho dlouho nepotkal, takže mě nenapadlo se s ním dát do řeči na toto téma. Ale skvěle by mi tam pasoval.

Rozumím, chcete veřejnosti přiblížit zajímavé lidi, kteří se neproslavili mediálně.

Nerad bych se někoho dotkl. Myslím to v dobrém slova smyslu, jsou to takové nerudovské postavy.

Třeba Jan Šebelka už mi přijde jako známá osobnost, významný liberecký spisovatel a novinář.

Zdroj: Šimon Pikous

Už je slavná osobnost. Důvod zařazení jsou jeho devadesátá léta. Působí v KALmanachu. Myslím, že je neprávem opomíjená osoba. V devadesátých letech si jako novinář nebral servítky. Myslím si, že neexistuje obrazový záznam takového člověka.

Jak probíhalo to focení? Líbí se mi pózy fotografovaných, že jsou přirozené, nijak nahrané. Zrovna mě napadla malířka Julie Strobachová s pejskem.

To je ta vizualita té fotografie. Snažím se, aby portrét vyjadřoval sociální podtext. Nejdu po efektu. Nejde mi o super profesionální fotografování. Chci, aby ta fotka sociálně promlouvala. Ještě mám druhou sérii fotografií, kde mají všichni lidé zavřené oči. Tu jsem neuveřejnil. Oči hodně promlouvají. Se zavřenými mají svoje tajemství a nevidíme jim do duše.

Vizuální stránka byla strašně jednoduchá. Žádné efektní svícení. Je tam hodně tvrdé světlo, které zdůrazňuje vrásky, a nic nemaskuji. Prostě se jen postavili a já vytvořil syrovou fotku. V tomhle projektu ani nejsem moc fotografem, spíše skener toho člověka. Nechci se tam předvádět.

Nepřijde vám škoda publikovat takové fotky s příběhem jen na Facebooku?

Facebook je fenomén. V Liberci ani není kde výstavně publikovat. Měl jsem dvě výstavy souběžně v galerii a muzeu a to byla monster akce. Opakoval se tam podobný princip focení. V Liberci jde vystavovat jen v kavárnách. Výstavní prostory v obchodních centrech jsou na komerční a líbivé věci. Nic vážnějšího se tam nedá vystavit, divák na to není připravený.

Celý projekt jsem ani vystavovat nechtěl. Ale vzniklo to náhodně, díky fotkám Panenka a jeho sestra Skálová. Můj starší syn mě upozornil, že někdo shání jejich fotky na Fügnerce a na základě toho jsem pak charakterizoval svůj projekt a vystavil ho na sociální síť.

Já myslím, že by bylo zajímavé, vystavit ty fotografie s příběhy lidí.

Chtěl bych k tomu udělat knížku. Publikaci, kde by byla jedna strana fotka a na druhé straně příběh. Vystavit se to někdy může, ale musí dozrát čas. To, že to mělo fenomenální úspěch na Facebooku neznamená, že je projekt připravený na výstavu.

Budete ve focení Libereckého koření pokračovat?

Už jsem do médií zveřejnil dvě jména, ale pak jsem si říkal, že to byla možná chyba. Určitě budu v projektu pokračovat, ale nechci ty lidi vystrašit, takže nebudu prozrazovat další.

Říkal jste, že fotografie měly na Facebooku velký úspěch. Díky své stránce máte i nějaká čísla.

Je to fenomenální pyramida, která funguje. Tam je zajímavé, jak to žilo svým vlastním životem. Mělo to různé ovace a reakce. Kdyby měl někdo takovou návštěvnost na výstavě, je to paráda. Ale tady je to podprahové, není to úplně čisté jednání.

V čem není čisté?

Na Facebooku se jede určitá politika. Lajkujete fotku známého, protože víte, že budete potřebovat jeho služby jako automechanika, tak si ho předejdete. (Smích) Děvčata lajkují stránky fotografů v domnění, že si jich všimne a začne je fotit. Nechci se nikoho dotknout. A někdy přilétne hlas jen proto, že to vidíte na stránce kámoše. Taky si nejsem jist, kolik hlasů se objevilo jen kvůli tomu, že dotyční si z portrétovaných dělali šoufky.

Dost mě překvapilo, jak hodně lidí srovnávalo váš projekt s projektem Radka Drbohlava Liberec ve tvářích, protože se mi zdá, že jde o úplně odlišné věci a koncepty. Já naopak chválím, že se v Liberci něco děje a že se kulturní činitelé zviditelňují.

Mně vůbec nedošlo, že nás lidi budou srovnávat, ani mě to nenapadlo. Hlavně mě napadá více takových výstav, které se podobají. Myslím si, že je zbytečné srovnávat. Tohle je přesně Facebook. Hlavně mezi našimi projekty je rozdíl v technice i konceptu. Radek má širší spektrum osobností.

Ještě bych se vrátila k Facebooku. Vy si myslíte, že je tohle cesta fotografie, že už se bude vystavovat hlavně ve virtuálním prostoru?

Já myslím, že už to tak funguje. Facebook prakticky nahrazuje webové stránky. Jsem tam poměrně aktivní. Člověk se tam strašně rychle stává celebritou. Až nezdravě. Mnohdy máte pocit, že jsem úspěšný fotograf, protože mě každý chválí. Ale už nevidím, že mě za rohem, nebo facebookově řečeno ve zprávách, pomlouvá u svého kamaráda. Já když něco vystavím a mám 55 tisíc oslovení, tak si řeknu, že jsem úspěšný, ale stojí to na vodě. Zdá se mi, že mnoho lidí žije ve falešné bublině Facebooku. Nechci to uspěchat a jet na vlně, že je teď o fotky zájem. Jak říkám, vše má svůj čas. Až ucítím, že soubor je dostatečně silný, začnu řešit výstavu. Ale stejně všem děkuji za to, že mě podpořili, a to i na FB.