Jako svatební dar jsem dostala bochník chleba a pivo, vzpomíná dáma z Jablonce

Zdroj: Deník / Dagmar Březinová

Natálka Sazimová je původem Polka. Když začala druhá světová válka, musela opustit rodné město, tehdejší Tarnopol. Od té doby už nikdy neviděla rodiče. Válečná situace ji zavála do Německa. Jako Polka pracovala v Lipsku, kde žila v lágru a seznámila se tam i se svým budoucím manželem. S ním prožila konec války.

Zdroj: Deník / Dagmar Březinová

Natálka je člověk, kterého válka naučila nefňukat, nebát se smrti, nestěžovat si. Ke koronavirové situaci, která nastala v České republice a na několik měsíců ochromila náš život, se staví víc než realisticky. Když to všechno začalo, přinesla jsem ji roušky a bála se, abych třeba zrovna já k ní nezanesla nějakou nákazu. Rychle mě ale utěšila slovy: „Když jsem byla v lágru, byla tam špína, neměli jsme se kde omýt, do čeho se převléknout, byli tam štěnice, to si nikdo nedovede ani představit. Neměli jsme co jíst. V lágru jsme celý rok dostávali jen eintopf a k tomu kus chleba a trochu čaje nebo spíš špinavé vody. A já jsem byla celou dobu zdravá. Tak věřím, že přežiju i tenhle virus,“ dodala s úsměvem.

Zdroj: Deník / Dagmar Březinová

Na konci války se rozhodla, že se domů, do Polska, už nevrátí. Přes rok nedostala žádnou zprávu a nevěděla, jestli je někdo ještě naživu. „Když skončila válka, začaly nás vlaky z Lipska rozvážet. Manžel měl jet do Prahy, já do Polska. Tehdy jsme byli jen kamarádi. Chtěl, abych jela s ním do Prahy a pak pokračovala, jak se rozhodnu. Přesvědčil mě, jela jsem, neměla jsem nic a nikoho. Nasedli jsme do vlaku, ale, když nás před odjezdem kontrolovali, tak já musela vystoupit. Nebyla jsem Češka. Jako Polka jsem mohla odjet jen do Polska,“ vybavuje si při našem setkání opakovaně Natálka. Tenkrát oba vystoupili a zůstali v Lipsku. Až kamarádi přišli s dobrým nápadem. „Vezmi si ji za manželku, jedině tak se dostane do Prahy. A tam oddací list roztrháte a půjdete každý svojí cestou,“ poradili jim.

Zdroj: Deník / Dagmar Březinová

„Svatbu jsme měli šestadvacátého května 1945 v rozbombardovaném Lipsku. Všechno bylo zničené, jen místní radnice stála netknutá. No a tak jsme se vydali v Lipsku na radnici a dohodli termín svatby. Manžel pro mne přijel na kole, vzal mě na rám a jeli jsme. Vzpomínám si, že jsem někde sehnala sukni, halenku a boty, které mě ale tlačily. Oddávajícímu jsme jeho svatební projev v němčině skoro nerozuměli. Jako svatební dar jsme dostali každý bochník chleba a bandasku piva. To byla naše hostina. A pak jsme se museli vrátit do lágru, ale ne společně. On šel do svého a já taky do svého. Ale už jsme byli manželé. A hlavně jsme věděli, že mám konečně šanci dostat se do Prahy. Co bude dál, o tom jsme nepřemýšleli.

Zdroj: Deník / Dagmar Březinová

Když Natálka vzpomíná na svatební obřad, přinese pokaždé fotografii, kterou se jí povedlo uchránit si až dodnes. A také oddací list, který mi nikdy nezapomene ukázat. Byl to hezký pár, skoro dva metrý vysoký, štíhlý, mladý muž a vedle něho drobná, jemná dívka, jako panenka. Vybavuju si, že vždycky, když šli kolem našeho domu na procházku nebo na fotbal, říkávala moje maminka: „To je ale hezký pár.“